em tečka pé tečka

V minulém příspěvku jsem naznačil, že tento vikend je v plánu výlet do Brna. Školou povinní totiž měli prázdniny, takže si buňka mohla doplnit spánkový deficit a ještě odjet z domova. A toho se holt muselo využít.

Do Budějovic jsem se v pátek dopoledne dopravil společně s larynkou stopem. Žádné velké dobrodružství se nekonalo – první auto nám zastavilo v Praze po asi třičtvrtěhodině čekání, paní nás vyložila v jakési hluboké prdeli mezi Veselím a Budějovicemi, odkud nás po další čtvrthodině odvezlo druhé auto, oranžová Mazda 323, svým řidičem přezdívaná "mandarinka". Nuda, šeď. Příště asi pojedu zase stopem. Vlak do Brna zřejmě na mandarinku navazoval, buňka dobíhala (málem srazila larynku), ale úspěšně jsme se nalodili (navlačili?), otevřeli víno a vydali se vstříc světlým zítřkům.

Tedy spíš tmavým, denního světla jsme si totiž moc neužili.

Na internetu jsme si našli ubytovnu jménem Relax. Byla levná a vypadala sympaticky. Podle fotek. Adresa, Cejl 10A, ovšem brňákům jistě napoví, do čeho jsme se to uvrtali.

V Brně nás vlak vyložil něco po setmění. Svezli jsme se dvě stanice tramvají (pardon, šalinou) a po pár desítkách minut hledání jsme objevili něco, co alespoň vzdáleně připomínalo ubytovnu. Pokud se tedy odmyslíme od plotu s ostnatým drátem, kterým byl objekt obehnán. A od toho, že se budova nacházela v tmavé postranní ulici, v ještě tmavším koutě miniparčíku. A že se zevnitř ozýval cizojazyčný pokřik. Když už jsem si byl skoro jist, že to opravdu není to, co hledáme, všiml jsem si cedule nad vchodem: ubytovna Relax!

Ubytování proběhlo celkem v klidu. Zjištění, že jsme v ubytovně asi jediní češi, a buňka že je asi jediná žena, nám ale náladu nezlepšilo.

Nevadí, pojďme najít nějaké restaurační zařízení! Neomylně mířím na Čáru, do restaurace Středověká krčma. (kde "neomylně" znamená "podle instinktu a náhodou jsem se vážně trefil") Beznadějně plno. Čemu se divím, je pátek večer.

Kromě Středověku si pamatuji ještě jednu brněnskou restauraci, jakousi pizzérii nedaleko od Špalíčku, kam jsme onehdá šli na večeři s niou, a najedli jsme se poměrně dobře. To bylo před rokem a půl. Slušná pizzérie ale v Brně asi není konkurenceschopná – teď na nás čekala jen zaslepená okna.

Náhoda, říkáme si, a jdeme hledat jinou slušnou pizzérii. Podnik s honosným názvem Colosseum vypadá dobře. Na první pohled. Na druhý pohled překvapí ceny, které si nezadají se sousedním Rakouskem. Na třetí pohled už toho moc nezbývá, nabídka jídelního lístku je žalostně malá.

...takže jsme se prostě zvedli a šli o dům dál. Personál si snad ani ničeho nevšiml.

Zkoušíme dál. Tentokrát cosi označené jako "italský bar & restaurant". První pohled na jídelníček vypadá dobře, ceny se drží v normě (tedy v normě pro historické centrum), i když Frutti di Mare za 220,- mezi "obyčejnými" pizzami za 150,- mě mírně udivilo.

No abych to zkrátil, vlezli jsme dovnitř, zjistili, že to vypadá spíš jako závodní jídelna, přes to jsme si objednali, místo chlebů a pomazánky jsme dostali dva tvrdé rohlíky a jakési tyčinky, a pizza byla lehce podprůměrná. A ty rohlíky a tyčinky nám nezapomněli vyúčtovat.

Rohlíků jsme se netkli (bojoval jsem s pokušením zlomit je servírce o hlavu), ale sbalili jsme aspoň ty tyčinky. K snídani docela bodly.

Jako zkušený brňák jsem si vzpomněl na bar u Švandova divadla, takže jsme tam zamířili. Teprve u vchodu mi došlo, že bar u Švandova divadla se jmenuje Poslední leč a je u divadla Bolka Polívky, protože Švandovo divadlo je v Praze. No nevadí, aspoň že místo jsem trefil.

V baru jsme strávili nějaké dvě hodiny, pak jsme se chvíli potloukali po nočním Brně a nakonec jsme se vrátili na ubytovnu. Noční tři eS: sprcha (trošku komplikovaná faktem, že ani jeden z nás si nepřivezl ručník), stěhování (postelí k sobě), spát. Klidný spánek rušily jen občasné hádky ukrajinců na chodbě. (Po jedné takové hádce, o půl páté ráno, se má milá buňka nějak podezřele probrala a snažila se i mě rýpáním a lechtáním přimět k nějaké aktivitě. Pochopitelně se jí to ale nepodařilo ;e) )

Vzbudili jsme se asi tak v jedenáct, vstávali jsme asi tak ve dvě, z ubytovny jsme se vyhrabali o půl třetí. Po patnácti minutách už pro nás ale bylo denní světlo nesnesitelné a raději jsme zalezli do podzemních kobek Středověku. Tam jsme jedli, pili a hodovali asi tak do půl sedmé, kdy už byla venku dost velká tma. V mezičase se k nám přidala Pazďa, ta nás pak ale odvedla do skleněné zahrady a tam nás nechala napospas osudu.

Skleněná zahrada se skládá z několika vrstev. Začali jsme v té nejsvrchnější, v podkrovním baru. Skončili jsme o patro níže v čajovně. Čaj nám dodal sílu na průzkum nočního Brna. Nejprve na Špilas (kde mne při průzkumu dlouhé chodby vylekal securiťák na konci), pak na Petrov (kde buňku vylekal chrápající houmlesák). To vše proloženo romantickými procházkami parkem, dechberoucími vyhlídkami, setkáním s tajemným náhodou kolem jdoucím cizincem a podobně.

O půlnoci návrat na ubytovnu, sprcha a spát. Stěhování se konalo až ráno, kdy se k nám na pokoj začala dobývat jakási ženská s tím, že chce vidět, co tam máme za nábytek. (když jsme jí ho nakonec ukázali, sebrala nám umělou kytku ze stěny. fakt milá paní)

V 10.45 jsem začal vyhledávat spoje domů. Vlak do Budějovic měl jet v 11.25, takže jsme urychleně vyklidili pokoj a zamířili na nádraží. Ten den ovšem nebyl pro české dráhy příliš šťastný – všechny vlaky měly zhruba hodinu zpoždění. Bylo 11.04 a právě přijížděl vlak s pravidelným příjezdem v 10.12.

Buď tohle, nebo jsme s buňkou oba dva pěkné trapky a zapomněli jsme, že se mění čas...

Já jsem měl štěstí, už v 10.24 jsem odjížděl vlakem do Prahy. Buňka takové štěstí neměla, žádný dřívější vlak jí nejel. Nakonec jsme ale oba šťastně dorazili do svých domovů.

A zazvonil zvonec a výletu byl konec. Co to bude příště?