em tečka pé tečka

Seděli jsme na holých dřevěných lavicích a třásli jsme se zimou. Jen chatrná plátěná stříška nás chránila před přívaly deště. Byli jsme sami v noční bouři. Blesk proťal oblohu a ozářil postavu muže, který se k nám pomalým krokem blížil.

Zastavil se na dosah ruky od nás. Další blesk mi vypálil do sítnice jeho obrys. Byl mohutný, zdál se být větší než kdokoliv z nás.

Zaburácel hrom a příchozí, jako by na to čekal, promluvil s děsivou nevyhnutelností v hlase:

"Máte nějaké poslední přání?"

Vyschlo mi v hrdle. Tak takhle to končí? Nečekal jsem, že to bude tak brzy. Ještě je třeba tolik říct, ještě se mi odtud nechce.

První se odvážil prolomit ticho Lukáš. Podíval se muži zpříma tam, kde tušil oči, a jasným, rozhodným hlasem pravil:

"Ne, díky, už nic. Zaplatíme."

Číšník přikývnul a odešel dovnitř pro účet.