em tečka pé tečka

Jak to bylo, jak to je?

Nevím vlastně odkud začít. Asi od začátku.

Inu (pes), na začátku jsem se sice jsem nepohodl s ngvadi, ale aspoň jsem se dobře vyspal. A bylo toho třeba!

Vylehčil jsem batoh na maximum (či spíše na minimum), oblékl černé džíny, nakoupil tři a půl tuny hroznovo-cukrových bonbonů, v práci ukořistil jednu mattonku a jelo se. Na Bednu (doporučuji také jarní školu trapnosti), každoroční svátek všech matfyzáků a dalších luštitelsky smýšlejících obyvatel nejen naší republiky. S aničkou jsme vyrazili o hodinu dřív, usadili se v pizzérii na olšanském náměstí, objednali si jídlo a pití (kofola v plechovce! to jsem viděl poprvé. ta plechovka je sexy.) a začali spřádat plány. Co, jak, kudy, a proč se nesmí používat výtahy.

S plány spředenými a pizzami spořádanými (slušné a spořádané pizzy se nemusí bát pizza policie) jsme se vydali hledat zbytek našeho týmu. Potom na Parukářku, kde měla hra začít. Pozdravit spřátelené týmy, zaregistrovat se, vyfasovat sáček, který se nesměl otevírat, ale o prohlížení skrz obal nepadlo ani slovo.

Celou tu dobu jsem s prominutím zíral na jednu dívku. Tedy přesněji na její tričko. Nešlo ani tak o jeho obsah (přiznám se, že si nepamatuji, jaký ten obsah byl), ale potisk. Tričko bylo celé sytě oranžové a bylo na něm něco takového:

No není úžasnej? Bohužel jsem při bližším zkoumání zjistil, že to je jakési školní tričko a že tedy nemám šanci získat exemplář pro sebe. Škoda. No aspoň mám inspiraci :e)

V osmnáct třicet zazněl signál, sáčky byly otevřeny, podivné kostičky vybaleny, zpovyměňovány, prozkoumány, pojmenovány, vymyšlena kostička Bětuška (je krááásná! a je to zebra!) a šlo se. První šifra – zrcadlová písmenka. Trivka. Druhá šifra – tři trojúhelníčky nebo pyramidky. Popsané podezřelými citáty: TOUHA STOUPAT KAZ AŤ NEMÁ! NEVZDÁVAT UČ NÁSLEDNÍKY SVÉ! NA POVEL KÁMEN JISTĚ ZMIZÍ! Třetí šifra napsaná po slovech nad sebe stvořila morgensternovský trychtýř, kterým protékala odpověď. Další na řadě dobře ukrytá šifrovací mřížka. Jeden řetězec písmenek jsem zkusmo prohnal abecední transpozicí a vyšlo mi: "dobrý špatný pokus!" A bylo jasno.

Odkaz mstitele ze španělska si myslím plným právem zaslouží samostatný odstavec.

Odpor je marný! Chyba nastala už když se volným pádem přiřítil ten chlápek z Kryptonu a odkrágloval nám naše největší eso. Pět set yenů za riboflavin nedám a odkaz mstitele ze španělska nám tady na severu k vítězství nepomůže. A jazyk neznám, takže ani nemůžu v nemocnici požádat o kyslík pro naše poslední obránce...

Kdo z vás by dal 500 jenů za riboflavin? Kdo si uvědomí, že riboflavin je B2, kyslík je O₂, superman nosil znak S a mstitel se podepisuje Z? 500 jenů by ve starém Římě bylo DY, na esu je napsáno A, volný pád má zrychlení G, a už se nám rýsují G.SADY. To budou Riegeráče, dí zkušeně Martin. A opravdu. Odpor je R ... ale proč je marný kurzívou? No jistě, italic! Chyba na kalkulačce bývá E, a už jsou RIEG.SADY. B je vitamin, odkaz je <a href>, Zorro ze Španělska (mezinárodní značka E) na severu (N) ukáže prsty znak V for Victory, náš oblíbený jazyk je C, nemocnice H, kyslík už tu byl. Jen ti poslední obránci mi nejsou úplně jasní. Jedině D jako Defenziva, ale to se mi příliš nelíbí... O tom ale přemýšlím za pochodu, míříme k bazénu v riegeráčích.

A to jsme si původně mysleli, že to jsou to filmy...

Pak výlet na Vítkov, sledování cizí televizní obrazovky dalekohledem, opisování kódů, běhání po ulicích (marné), noční povídání s policisty. Asi byli z tisícovky lidí s batůžky a mapami poněkud zmatení. Ale slíbili, že nám budou držet palce, na oplátku máme plašit kriminální živly :e) Pak inzertní útržek, který místo snadného výdělku nabízel písmenkový kód, pak stroj na plivání písmenek ... pořád plynule a pořád nás to baví, ač se začíná projevovat únava. Rohanský ostrov, třetí O ? Ahá, proto jsme dostali mapu. To třetí Ó tam kroužkuje jedno místo na pěšince.

Tam přichází první krize. Uprostřed rumiště porostlého trifidy (asi si vypěstuji fobii z trifidů, podobně jako autor xkcd z velociraptorů) a nějakými uschlými kytkami s chmýřím zaboha nemůžeme přijít na to, jak z NASLEDUJICIZPRLBASENACHLFIBBžFň... vykopat více než to, že se následující zpráva nachází (to je hodná, alespoň ji nemusíme hledat my), a to konkrétně (nacházet se abstraktně by asi pro zprávu byl problém), šťastnou cestu (nejspíš k ceceduli). A nemůžeme a nemůžeme. Když jsme přicházeli, válely se po okolí všehovšudy tři týmy. Když po timeoutu a nápovědě odcházíme, už jich je tam okolo padesáti. Přišli jsme šestnáctí, na dalším stanovišti jsme třicátí.

Mezi tím si dopisuji s ngvadi, jejíž tým byl ušetřen pobíhání po žižkově a pronásledování ulic, namísto toho ale nedoluštil část zadání a marně si lámal hlavu nevěda, že musí přičíst kočár!

...už jste dost zmatení? ano? to je dobře. a bude hůř!

Šesté stanoviště, hraní s kostičkami, morseovka a binární kód. Počítáme jen shody, ale žádné nemůžeme najít. Zkoušíme místo toho počítat schody. Já si dávám šlofíka na prosluněné (je devět hodin) stráňce u Botiče (nebo tak něco), pak přichází další timeout a další nápověda. Jsem pěkně odpočatý a nadšeně se pokouším řešit, proč se smsky z BINFA (bedna info) schovávají v přijatých a telefon o nich žádným způsobem nedává vědět.

Další šifru nacházíme po krásné procházce po břehu Vltavy. Já se už předem děsím, že na orienťák jim v tuto denní dobu kašlu, ostatní si ale všímají, že vrstevnice a mapové značky jsou tam víceméně pro ozdobu, důležitá je výška přepočtená na písmenka abecedy. Pět minut debatování a jdeme hledat památný dub na císařský ostrov.

Cestou nás ale zaujme text jiné šifry: Klobása 30,- Kofola 20,- ! Vydávám se na záchod, zbytek týmu zatím "luští" ;e) Po návratu luštím svou část i já, Anička s Martinem už mají hotovo a jdou napřed.

Kráčíme po asfaltové cyklo-pěško-koňo-stezce podél břehu, co třicet vteřin projede auto. "To je samejch aut dneska," stěžuje si neznámá paní. "Moje slova, paní, moje slova," přitakávám. Zezadu přijel volkswagen, zepředu audi. Na úzké asfaltce by se vyhnuli jen tak tak, navíc řidič volkswagenu si postavil hlavu a vyhýbat se nechce. Audi ho musí objet (byli bychom ale raději, kdyby tam milá auta zůstala stát a přestala otravovat. Vzpomínám na svůj neúspěšný pokus přebrodit Vltavu pod lávkou, přemítám o tom, proč mám nutkavou potřebu pronásledovat lidi, kteří někam běží, pokud je to aspoň přibližně mým směrem.

U památného dubu doháníme Aničku s Martinem, skládáme šifru, já si tříbím prostorovou představivost a otáčení dílečků v hlavě, za chvilku máme text: Mlýnská, lávka. Znovu na pochodu, směr Bubeneč.

...celou tu popisovanou dobu jíme kvanta zmiňovaných hroznocukrových bonbonů. "Chcete jahodu?" "Chcete banán?" "Chcete kiwi?"

Šifra u lávky v Mlýnské vypadá na první pohled hrozně divoce, na druhý pohled ne tolik, na třetí ještě víc. Spojujeme slova podle souvislostí (pes -> přítel -> nepřítel -> válka), podle vazeb (strážní věž -> věžní hodiny -> hodinový hotel -> hotelový pokoj) a podobně, pak se ukazuje, že jsou související slova stejně daleko od sebe. Martin rýsuje jakési potrhané pseudokružnice, ale když už to vypadá, že z toho něco vypadne, odbíjí čtvrtá a hry je konec.

Jedu domů s vidinou příjemného záchodu a teplé sprchy – no chyba lávky. Na záchodě poslední proužek toaleťáku, ve sprše pouze studená voda. Chystám se išce vynadat, že nekoupila hajzlpapír (když jsem ale večer přišel domů, ukázalo se, že jsem akorát dement a nového hajzlpapíru jsem si nevšiml. no co. teď máme tři balíky), zuřím na neznámého spotřebitele teplé vody.

Ale co. Zničil jsem se na bedně, studená sprcha už mě nezabije, říkám si. Obecně se pozvolna dostávám do jakési pološílené nálady. Energie mám čím dál tím víc. No co, aspoň večer neusnu, říkám si a anglicky si domlouvám rande s ngvadi, přesně v sedm na zastávce. Z černých džín se převlékám do kapsáčů (ach ta lehkost látky!), plním kapsy (klíče, peníze, mobil, to nejdůležitější pro správného muže) a vybíhám (!) na tramvaj.

Na zastávce u ngvadi nikdo nečeká. Volám co se děje, odpovídá zničená ngvadi, že si zabouchla klíče doma a nikam teda nemůže, protože není zamčeno. Logika mi trošku uniká, ale vyrážím k jejímu domu. Zářím energií, která se bere kdo ví kde. Snad z toho kila hroznových cukrů. Nebo to bude tím sluníčkem. matejcik is solar powered, víme? Ještě trošku a začne se okolo mě deformovat realita ... tedy to už se deformuje, ale za chvíli to bude viditelné pouhým okem. Blížím se k přechodu a zelená mi naskakuje přesně do kroku. Ulicí se rozléhá můj ďábelský smích!

Čekání na ngvadinu sestru, odchod do trafiky, medovník, pomerančová zmrzlina v opravdovém pomeranči, vynikající cappuccino, porovnávání relativních výhod scrabble a go, drobná odbočka do anime. A ještě před tím telefonát s Laurou, kdy konečně dokázala, že umí říci i větu delší než pět slov. Pak návrat domů, uzavření příjemného večera, pak návrat domů (ke mně).

Energie mám čím dál víc, teď už opravdu zářím tak výrazně, že si toho všímají úplně cizí lidé. Místo chůze poskakuji, protože mě ten pohyb těší a protože to vyvolává takový snový pocit. Ve snu mě baví běhat, protože to jde prakticky bez námahy a protože každý odraz mě přenese o slušnou vzdálenost. Jako sedmimílové boty. Teď mě baví běhat úplně stejně, ale doopravdy. Otáčí se za mnou dva pankáči s dotazem "kam tak běžíš chlapče?" Neodpovídám, běžím dál, protože nemá cenu čekat na tramvaj a nemá cenu se bavit s pankáči ;e))

Pak prudké zastavení, protože jsem si všiml úžasného útvaru na obloze: hvězda naproti srpku měsíce, a mezi nimi stopa prolétávajícího letadla. To vše nad temnou siluetou kostela na náměstí Míru. Nemám s sebou foťák, vytahuji tedy mobil... jen pro představu (ta stopa letadla z toho vypadla ... hle jak se to rýmuje)

Mířím a cvakám, kolemjdoucí pán komentuje: "to v ruce neudržíte, to chce stativ." Pak si všiml, že nemám fotoaparát, nýbrž mobil, a s výrazem "komu není rady" odešel za svým. Fascinuje mě, že si vůbec všiml!

Na tramvajové zastávce se na mě usmívají a mávají dvě slečny, škoda že jsem zadaný :ep (ale každá měla v ruce cigaretu, nakonec tedy žádná škoda ;e) )

Vůbec si mě lidi nějak víc všímají a reagují. Zvláštní. Podezřívám účinky cappuccina, probírám možnosti, že mi někdo podstrčil nějakou drogu. Pak mi dochází, že to začalo ještě před cappuccinem. Prostě za to může buď hroznový cukr, nebo sluníčko. Nebo obojí. Nestěžuji si :e)

Z Palackého náměstí na Anděla běžím, místy poskakuji, prakticky bez zastavení. Pro radost z pohybu a energie. Kochám se krásným večerem. Od křižovatky na Andělu závodím s tramvají číslo 4, a jsem na zastávce dřív! ;e) Zastavuji se až v Tescu.

Marné hledání toaletního papíru v oddělení drogerie, nalezen o patro níž mezi psím žrádlem. Zkouším si expresní pokladnu. Se dvěma balíky toaletního papíru přes rameno nastupuji do tramvaje, plně se soustředím na udržení a vyzařování té nálady. Energie už (konečně) pomalu mizí, skvělý pocit z po všech stránkách krásného večera zůstává.

Sedám k počítači a snažím se zbývající energii a náladu zachytit do blogspotu :e) Na někoho to může působit jako zápisek z tripu (ono spánková deprivace taky dělá svoje), pro mě je to jenom výjimečný den. Užijte si ho i vy :e)