em tečka pé tečka

Ve čtvrtek před několika týdny mi zavolala telemarketerka. Na mobil. Odmyslím-li se od záhady, jak se dostala k mému telefonnímu číslu, docela mě to potěšilo. Jednak to bylo moje poprvé, alespoň na mobilu, a jednak mě její nabídka zaujala.

"Dobrý den, měl byste zájem o zřízení kreditní karty pro placení na internetu?"

To se ví že měl. Nechal jsem si tedy odříkat co to všechno obnáší (podle hlasu to toho dne říkala už alespoň po stopadesátéšesté) a nadiktoval své nacionále, v naivní byť opodstatněné víře, že se je telemarketerka nechystá zneužít.

Pokud je zneužila, nevím o tom. Vím ale, že hned druhý den, v pátek, mi zavolalo neznámé číslo, představilo se jako nějaká paní z české spořitelny a zeptalo se, zda jsem opravdu chtěl zařídit kreditku. A že to teda sepíše a až mi přijde poštou pin, mám se stavit jenom podepsat smlouvu a vyzvednout kartu.

Trošku o té kartě: má to být karta visa electron s limitem 10 000 Kč, k použití pro bezhotovostní platby v obchodech, krutě zpoplatněné výběry hotovosti, a hlavně pak pro platby po internetu. Její hlavní výhodou je jednak to, že ji mám na první rok na zkoušku zdarma, jednak až 45 dní bezúročního období.

Což v praxi znamená, že zaplatím kreditkou, pak pošlu peníze na kreditní účet, a nebude mě to stát ani cent navíc. Dokonce ani halíř navíc.

Mezi tím jsem včera přišel velmi pozdě na schůzku se svou finanční poradkyní, a dostal jsem pak za to vynadáno od ngvadi. Prý se mi ty moje pozdní příchody jednou vymstí. To jsem ještě netušil, jak prorocká jsou to slova, a jak brzy se mi svět pomstí za to, že jsem nechal finanční poradkyni čekat!

Během odpoledne se mi udělal opar. To mě mělo varovat, že něco není v pořádku.

K večeru jsem se převezl do Kladna s úmyslem ráno okolo deváté vstát, zajít na poštu pro pin a pak do spořky pro kartu. Maminka měla radost, že mě vidí, jen jí bylo líto, že ráno se už asi neuvidíme, když ona vstává v šest. Přikývl jsem, popřál dobrou noc a po drobném výstupu se okolo jedné ráno odebral ke spánku, čímž jsem vyděsil hawkinse ("tak brzo?" zněla překvapená reakce na moje přání dobré noci).

Probudil mě zvuk příklepové vrtačky. Na který, jak všichni víme, už jsem alergický, chytají mě z něj osypky, dostávám psotník a horečku omladnic. Slepenýma očima jsem zamžoural na budík a spatřil číslici "10". Na to, že byl nařízen na devátou, se teda moc nepředvedl.

Pak jsem zamžoural na mobil, pak o něco zděšeněji znovu na budík, a teprve potom jsem si uvědomil, že těch 10 není 10, ale 18. A ne hodin, ale minut. Hodin bylo sedm.

KTERÁ BANDA KOKO... ee... KOJOTŮ VRTÁ V SEDM RÁNO PŘÍKLEPOVKOU?? Tak by zněla moje první myšlenka, kdybych v tu chvíli měl sílu vyskočit na nohy a z plných plic zařvat. Protože jsem tu sílu neměl, myšlenka nezazněla, pouze mi probleskla hlavou a odpověď jsem nezjistil.

Maminku jsem nakonec opravdu nepotkal. Potkal jsem ovšem bratra, který disponuje kromě schopnosti zabrat mi koupelnu i talentem zabrat celou kuchyň. Spravil jsem si tedy náladu shlédnutím Puccy na Jetixu a se snídaní vyčkal, než se bratr odebere do školy.

Sbalil jsem si vše potřebné (zejména listiny s penzijním připojištěním), umyl si vlasy a vyrazil do víru střednoměsta (něco mezi velkoměstem a maloměstem). Když už jsem tedy vylezl tak brzy, mohl bych si koupit ty boty, napadlo mě, a cestou z pošty (kde jsem čekal ve frontě pouhých 20 minut) jsem se zastavil v mém oblíbeném obchodě s botami (ten jsem si oblíbil, když jsem si tam před několika lety koupil boty Olympikus, které jsem nosil dosud). Obchod už tam ale nebyl.

Sprostě jsem zaklel a vydal se směrem ke spořitelně.

Na pultíku jsem si zmáčkl pětku a hned jsem byl na řadě u přepážky číslo 1. "Dobrý den, já si jdu vyzvednout kartu," oslovil jsem slečnu za přepážkou, a na důkaz svých slov výhružně zamával obálkou s pinem. Slečna si vyžádala občanský průkaz a číslo účtu a optala se, zda mám starou kartu s sebou. Přiznal jsem, že to má být úplně nová karta, kreditka, a znovu výhružně zamával obálkou. Slečna významně pokývala hlavou, prohlásila "aha," dodala, že se tedy po ní půjde podívat, a odešla.

Jakmile se otočila, sebral jsem jeden z bonbonů z mističky na stole (značkové bonbony ČS, ale jistě) a ukryl ho v kapse.

Když už byla pryč zhruba deset minut, stopil jsem další bonbon.

Po dalších pěti minutách, kdy jsem pomalu začal pomýšlet na další bonbon, mě slečna překvapila zezadu: "vy jste ale byl domluven s paní T., že s tím půjdete přímo za ní!" Zamumlal jsem cosi o tom, že o tom teda vážně nevím, ale poslušně jsem se nechal odvést k přepážce číslo 13. Jedině dobře, u té první už bylo málo bonbonů.

Paní T. u nové přepážky mi předložila k podpisu nějaký cár papíru nadepsaný "žádost" a jiný cár papíru nadepsaný "smlouva". Žádost jsem letmo prozkoumal a podepsal, smlouvu jsem zkoumal o něco detailněji. Něco totiž nesedělo.

"Můžu se zeptat? Kde je tady popsáno to bezúročné období?"

"Ukažte," vzala mi smlouvu paní T. a pár minut ji studovala. Pak se přiznala, že neví, že se zeptá kolegy. A odešla.

O tři bonbony později se vrátila s tím, že to tam opravdu není a že bude muset zavolat na ústředí. Tam to naštěstí vyřídili rychleji a bezúročné období bylo nalezeno v obchodních podmínkách. Podepsal jsem tedy smlouvy a paní T. se odebrala cosi tisknout.

Bonbony už mě nebavilo shromažďovat, takže jsem je začal jíst.

Když jsem vycucal první, vrátila se paní T. s dalším cárem papíru, nadepsaným "žádost o vydání karty". Letmo jsem ho prostudoval...

"Prosímvás, proč tu je limit 0 u plateb přes internet? To znamená, že s tím nemůžu platit přes internet, nebo že to je neomezené?" (ano, programátor ve mně, 0 = bez limitu)

"To znamená, že s tím přes internet platit nemůžete."

"No počkejte, já jsem ale tu kartu zařizoval na platby po internetu."

"Ale tohle vyplňovala pracovnice telefonického centra..."

"To to teda pěkně zvrtala."

Naštěstí lze limity docela snadno zvednout. Bohužel to platí až od zítřka. A abych to zbytečně neprotahoval, po dalším bonbonu jsem odcházel ze spořitelny s kartou a smlouvami v ruce.

Další problém nastal, když jsem se rozhodl koupit si lístek na Yvonne Sanchezovou (22.6. v kladenské zámecké zahradě, pojďte všichni, bude to super!). Spořka mě vyplivla v jedenáct, nejbližší předprodejní místo otevírá ve dvanáct. Vydal jsem se tedy kladenskou hlavní třídou k dalšímu předprodejnímu místu, že se tedy alespoň porozhlédnu po těch botách. V humanicu jsem si vybral pěkné a pohodlné botasky do každého počasí (1499,-) a neméně pěkné sandále, vhodné zřejmě i k běhání (1299,-), nechal si je schovat u pokladny a vypravil se do bankomatu.

Teprve cestou zpátky mi došlo, jaké jsem hovado: v kapse dvě různé platební karty, a já se seberu a jdu si vybrat hotovost, abych mohl zaplatit v obchodě, kde lze platit kartou.

V cestovní kanceláři LC Kontakt, kde je předprodejní místo, to taky proběhlo rychle. Když jsem požádal o lístek na Yvonne Sanchez, paní se na mě podívala, jako kdybych právě spadl z jahody naznak, a pravila: "Ale ty my nemáme." (Slovo "přece" sice nahlas neřekla, ale určitě si ho myslela.) Pak se asi rozhodla, že trocha osvěty mi neuškodí, a vysvětlila, že "nám je z divadla nedovezli. Měli by přijet, ale to až odpoledne. Zkuste to zítra."

A ještě jsem si při zapínání kapsy zatrhl nehet (mám totiž málo vápníku).

A dobře mi tak. To mě naučí, chodit pozdě!