em tečka pé tečka

Šmankote, lidičky, já si toho už půlku nepamatuju! Ale možná dobře tak. Tím kratší by to teoreticky mohlo být.

Totiž abyste rozuměli. Konal se sraz v Českém Krumlově (píše se o něm tady, tady a tady) a já jsem o něm chtěl taky napsat, ale furt na to nebyl čas. A pak jsem odjel na tábor, kde jsem právě teď. A ngvadi, místo aby se mnou hrála go, ke kterému mě sama přemlouvala (!), hledá jakýsi mobil s jakousi zprávou. (psáno tedy včera v noci) Takže jsem si pustil todlencto, editor, a začal psát. Abych vyvrátil sprosté pomluvy, že prej nic nenapíšu. Napíšu!

Jenže, jak jsem již uvedl, půlku si toho nepamatuju. Něco jsem vypustil jako traumatický zážitek (zejména cestování), něco jiného prostě zapomněl jako nezajímavé, zůstalo jen pár bodů. Uvidíme, co z nich bude.

Tak zaprvé cesta tam. V poklidu vlakem … nacpaném bandou dětí okolo čtrnácti let věku. Největší třídní sexbomby se sesedly okolo mě – na jednu stranu by mě mohlo těšit, jaký jsem ještě v pokročilém věku plejboj, na stranu druhou se pak celý zbytek výpravy stahoval také okolo mě, aby slečnám dělal společnost. O spánku, který jsem měl v plánu (protože jsem den před tím nerozvážně šel místo spaní hrát Bang! (a co se toho týká, koncert Epy de Mye před zmíněným bangem byl naprosto skvělý, a již jsem se do milé Epy de Mye stihl zamilovat) ), jsem si tedy mohl maximálně tak nechat zdát. Kdybych mohl oka zamhouřit.

Hlášek tam padla hromada, nejvíc mi utkvěla tato:

Slečna A: „Tady je ale nuda v Brně...“

Slečna B: „To není ale moc v Brně.“

Slečna C: „Kde je Brno?“

Ve městě Táboře se celá banda týn-ejdžrů sebrala a vystoupila. Měl jsem velikou radost, kterou vzápětí zkalilo zjištění, že budu muset vystoupit taky – výluka mezi Táborem a Veselím to jistí. Jako ovečka jsem tedy týnejdžry následoval, než mi došlo, že s nimi nemám nic společného a měl bych se spíš snažit držet se od nich co nejdále. V autobuse náhradní dopravy jsem střídavě usínal a osypával se z neustálého popojíždění (které jsem už někde popisoval), nakonec jsme ale zdárně dorazili k dalšímu vlaku. Tam jsem si našel lepší místo a mohl si na zbývajících 20 minut cesty zdřímnout.

poznámka pro sebe: přeháním to s používáním slova „tedy“. Teď jsem tři exempláře smazal.

Kvůli výluce jsme přijeli se zpožděním a navazující autobus (tedy (co jsem říkal?) banán, jak se později ukázalo) jsme dobíhali. Což se naštěstí podařilo. Pak se sice ukázalo, že nikdo z účastníků nemá banány, ale to už nebyla taková překážka.

Co se týká záležitosti s Tasslovým banánem, která se všude jinde propírá, rozhodl jsem se, že se k tomu postavím jako správný muž: tímto vše popírám, o ničem nevím, nikde jsem nebyl a ty lidi neznám.

Znám ale (teď už) Léňinčinu tetičku. Jakási cizí paní, o které se proslechlo, že je Léňinčina tetička, se nám začala v Krumlově na náměstí představovat. „Dobrý den, já jsem někdo úplně cizí,“ představil jsem se já. „To nevadí, já jsem taky úplně cizí,“ odpověděla. A s tím, že jsme tak pěkně cizí, jsme si dali pivo. Milá paní. Když se s námi o pár hodin později loučila, děkovala, že se díky nám zase na chvíli cítila o pár (desítek?) let mladší.

Okolo poledne jsme se vydali vyhledat Laduši, která měla být na infocentru, a kterou jsem měl v plánu překvapit.

Což vzniklo asi takhle: jako v pořadí už asi stosedmý pokus o překvapení larynky jsme vymysleli, že na slavnosti (krumlovské Slavnosti pětilisté růže, o které tady vlastně šlo, ač jsem to prve nenapsal) namísto pouhého skřítěte přijede rovnou celá banda lidí. Většina té bandy to ale šíleným způsobem prokecla (žeano Tassle a ještěrko), jen já jsem se důsledně držel povídačky, že na mou účast se dá předem zapomenout, neboť den před tím se dlouho do noci koná koncert Yvonne Sanchez, kterou zbožňuji, a tento koncert se koná v Kladně. (Pak jsem sice na hawkinsově blogu odpověděl trošičku neprozřetelně, ale počítal jsem, že se to ztratí.) Doufal jsem tedy, že alespoň moje náhlé zjevení konečně vyvolá ten správný šok. Jak krutě jsem se mýlil!

Laduši jsme v infocentru nenašli. Zjistili jsme ale, že zanedlouho mají v kostele zpívat Medvíďata, a tak jsme se tam vypravili. Na tomto místě je třeba přiznat, že část koncertu jsem prospal, protože spánková deprivace už na mě vážně doléhala – na zmíněnou Yvonne Sanchezovou jsem totiž opravdu šel, před tím ten Bang!, ono se to nastřádalo. Ovšem co jsem viděl (slyšel), to za to stálo.

Mezi Medvíďaty jsme potkali vévé, která pak zřejmě stihla všechno nabonzovat laduši. Potom jsme se chvíli povalovali v parku, pili medovinu, potulovali se po trzích (koupil jsem si přenádherné černé tričko s chameleonem) a nakonec zamířili do hospody, kde jsme potkali již notně nepřekvapenou larynku s Markétkou (a pár dalšími lidmi). Holky byly nejen nepřekvapené, ale navíc silně nenadšené – až měl jeden chvílemi pocit, že se cpe kam nemá! (a just to napíšu. jestli jsme opravdu byli nevítaní hosté, tak se k tomu laskavě přiznejte. zápisek u laduš tomu sice nenasvědčuje, ale … ale prověřuj.) Nicméně tradiční kontakt jsme si zahráli, něco pojedli a něco popili... Tam jsem vynechal klíčovou část večera, protože jsem se najedl sendvičem a pak jsem zůstal a hrál kontakt, zatímco ostatní z „naší skupinky“ se odebrali hledat jídlo jinam. Sešli jsme se až o půlnoci na „ostrově“ při sledování ohňostroje. Pak jsme si navzájem popřáli k narozeninám a svátkům (trapně jsem pro nikoho neměl dárek, jako vždy a jako obvykle. měl bych se sebou něco dělat) a odebrali se do svých domovů. Minimálně někteří. Larynka například se rozloučila, popadla sestru a Markétku a s výmluvou, že musí zítra brzy vstávat, společně zmizely ve tmě. Zbytek společnosti šel hledat nějakou hospodu, která by byla otevřená, přijatelná, a ještě navíc by v ní pro nás bylo dost místa.

Bezúspěšně (jak překvapující). Navíc se jistí dva účastníci také kamsi vypařili.

No co, jejich problém. My ostatní jsme nakoupili šampaňské a zelenou a nakvartýrovali se do Léňinčina kvartýru, kde jsme nerušeně kecali, tlachali a drbali vše možné i nemožné do časných ranních hodin.

(například asi tak ve tři se vrátili rodiče, na což Léňinka duchapřítomně zareagovala tím, že sebrala svému čtrnáctiletému bratrovi skleničku s vínem a postavila ji před skřítě)

No celkově to bylo moc pěkné, s přehledem ta nejlepší část srazu. Nechť je toto veřejným díkem a pochvalou pro hostitelku Léňinku. Díky.

(když už tu o ní tak pochvalně píšu, nebylo by možná od věci uvést, že vždycky když jsem v Krumlově, ona je při tom. a že byla zatím na všech našich srazech. a že ač je internetem prakticky nedotčená, minimálně pro účely srazů bychom ji mohli jmenovat čestnou bloggerkou, což?)

V pět ráno jsme se tedy v dobré náladě odebrali ke spánku, v osm ráno jsme z něj v už ne tak dobré náladě byli vytrženi (i když třeba já jsem potom byl až podezřele hyperaktivní) a po snídani se odebrali na autobus do Budějc. Tam jsem se sešel s buňkou, ze které je teď mimochodem nový člověk (což potvrzuje teorii, že to byla kmenová buňka, protože z žádné jiné buňky nemůže vyrůst celý nový organismus), pak jsem vyrazil na vlak, no a dál to znáte.

Shrnutí? Ohlédnutí? Hodnocení? Katarze? Krize, konjunktura, expozice, expedice, spedice? Ano! Chci říct, bylo to děsně divné. Celé od začátku do konce. Neříkám špatné, spíše naopak. Ale rozhodně divné. Nezvyklé. I když se to možná z bodovitého (bodovitějšího než obvykle :ep ) zápisku nezdá, takhle srazy nevypadají, co si budeme povídat.

No ale co už. Každý den něco nového. Koneckonců jsme pomale začínali upadat do stereotypu.

Příště jedu zase, bez ohledu na cokoliv.

(zn.: Příště to vyjde!)