em tečka pé tečka

A milion jiných perexů, které mě cestou napadly. Tento je ovšem obzvláště charakteristický. A pak možná ještě „hlavně neztrácet potenciál“.

Zápisek jsem psal děsně dlouho a byl děsně dlouhý. Tak děsně dlouhý, že se to už zdálo moc dlouhé i mně. Teď ho děsně krátím, ale stejně asi bude pěkně dlouhý. Hrůza tohle.

To mi takhle jednou Raftíček napsal něco ve smyslu že jako jsem přece ten hravej a že bych s nima určitě chtěl jít na šifrovačku. Jenže co čert nechtěl, v tu chvíli se mi do nějaké šifrovačky chtělo jako čertu do kostela, takže jsem řekl jen, že to promyslím.

No a hádejte co. O nějaký ten týden později mi napsala ngvadi, že jako jsem přece ten hravej a že bych s nima určitě chtěl jít na šifrovačku.

Co jsem měl dělat? Zopakoval jsem, co jsem řekl Raftíčkovi, a dodal, že beztak není první co se ptá, takže bych šel spíš s těmi prvními. Ngvadi mě po třetí urgenci toho 'promýšlení' celkem rozumně poslala k čertu a vzala si do týmu lik.

A pak o tapürech napsala anička, a že bude zkoušet štěstí s jiným týmem než obvykle.

Takže jsem si řekl, to by v tom byl čert, a založil jsem si tým svůj. Nechci-uvést jaký.

Zakládajícími členy se kromě mě stala ještě bláznivá a po troše přemlouvání i AirGuru. A protože tři je málo, hledali jsme další. Tak jsem zkusil dr_hawkinse. Souhlasil. (ačkoliv sám o tom souhlasu pak vyprávěl trochu jinou historku ;e) ) Pětici statečných uzavřela „druhá Hanka“, milé děvče ze zpívání, které jsem k účasti získal teprve týden před akcí.

V pátek Air oznámil, že je nemocný a nikam nejde. Náhradu jsme nesehnali, takže jsme ho pak zneužívali na dálku a posílali mu zadání šifer, do kterých se nám nechtělo. Moc platné nám to ale nebylo, protože šel v deset večer spát a bylo po ptákách.

V sobotu před polednem jsme dorazili k Velké ohradě, pozdravili jeden spřátelený (aniččin) a dva znepřátelené (ngvadin a Raftíčkův) týmy, rozdělili se do úplně jiných skupinek a vyfasovali nulté zadání. Pak jsme dobře hodinu luštili, proč je žirafa nervózní, když po ní leze šnek, a dalších deset minut čekali, než bylo řešení prozrazeno i těm skupinkách, ve kterých byli naši spolutýmovníci. Teprve potom jsme se mohli vydat za první skutečně herní šifrou.

Přes sympaticky rozbahněnou cestu.

Na první šifře jsme hbitě předběhli oba znepřátelené týmy, na šifře druhé nám to ngvadin tým oplatil – přišli, koukli na šifru, řekli hmm a šli dál, ani si nesedali.

To já jsem si sedl. Půlku slovní kopané jsem odhadl celkem rychle, ale nic z toho neplynulo, akorát „-novka“. No vono nebylo divu totiž, když jako náhradu za „ještěři“ použiju „hadi“ (jak mě to vůbec napadlo?), když neumím počítat a trvám na tom, že máme o písmenko méně, a když jedno písmenko přece jen chybí (no schválně, koho z vás by napadlo, že „ušatec“ má být „slon“? když se řekne ušatec, představím si spíš netopýra, nebo když už tak třeba zajíce. podle mě má slon trošku jiné charakteristické vlastnosti než ušatost. asi jako kdybyste pivovar charakterizovali tím, že má vysoký komín a účtárnu v prvním patře. asi je to tak, ale koho to zajímá, hlavně že se tam vaří pivo! tolik o slonech a ušatcích.), tak se pak divím. Naštěstí bláznivá trvala na svém a chyby mě přinutila odhalit.

Jakmile jsem vstal, zjistil jsem, že jsem seděl na nějaké díře plné hlíny a mechu, prostřednictvím které mi navlhla celá zadní část kalhot. Pěkný začátek, jen co je pravda. Alespoň jsem příště byl opatrnější.

O dvě šifry dále nás řešení nasměrovalo k filmovým ateliérům Barrandov. Jenže kudy tam? Byli jsme totiž doslova v háji. Chuchelském. Telefonuji Airovi, ať nám najde nějakou cestu, Air naprosto nechápe, kde jsme, pak říká, že prý je někde okolo plotu ateliérů značená nějaká pěšina, ale neví, jestli se k ní dá dojít bez přelézání skal... Nakonec volíme cestu přímo na sever, která sice ateliéry obchází, ale nic lepšího holt nemáme.

Střih (když už ty filmové ateliéry) na nás o dvacet minut později u barrandovské spojky. Směrem k ateliérům se odpojuje pěšina, která "vypadá zajímavě". Hawkins mi sice už asi potřetí (a ne naposledy) toho dne vyhrožuje, že až zase budu mít nějakej nápad, tak ať to napřed řeknu, on mi dá přes držku a půjdeme dál, ale přesto se vydávám na průzkum. Zbytek týmu více či méně ochotně následuje.

O nějakou minutu později se nám naskytl nečekaný výhled. Vyasfaltovaná plocha na první pohled připomínala zanedbané dopravní hřiště. Značení na silnichích ale bylo americké, a jediný přechod pro chodce měl místo bílých pruhů obdélníkové díry v silnici. Osobitý ráz krajinky dokreslila skládka odpadu pár metrů za asfaltem.

Vydali jsme se kupředu. Přes bahno. Oranžové. Lepkavé. Než jsme se ze štěrkové cesty dostali na asfalt, měli jsme každý na botách asi tak dvaceticentimetrovou vrstvu úrodné červenozemě. Hawkins pro jistotu znovu zopakoval to o té držce. Ale co se stalo, nedalo se odestát, takže jsme o obrubníky očistili boty a pokračovali vytyčeným směrem.

Našli jsme však jen plot a zavřenou bránu. Nezbylo než se vrátit k barrandovské spojce – naštěstí jinou cestou.

Další střih, tentokrát k Lidlu, u kterého jsme se po chvíli vynořili.

já: „...ale řekl bych, že zítra ráno si na tuhle příhodu už ani nevzpomeneme.“

hawkins: „Já se obávám toho, že máš pravdu...“

bláznivá: „Hele, Lidl. Mohli jsme koupit míč.“

hawkins: „Na co míč?“

bláznivá: „Proti trudomyslnosti. To je důležitý.“

Pak jsme došli na správné místo, našli šifru, při té příležitosti potkali znepřátelený ngvadin tým, opsali čísla z telefonního seznamu, neprozřetelně si vyzvedli nápovědu a podle ní hned na začátku vyloučili tu správnou hypotézu, hodinku haluzili a pak vyhaluzili správné řešení, zavolali Airovi, aby nám našel nějakou metodu, podle které to naše řešení dává smysl, a vyrazili do ulice Ke Hřbitovu.

Sluší se dodat, že hned u startu hawkins zaslechl někoho z organizátorů říkat, že půjde „k tomu hřbitovu“. Když byla třetí i čtvrtá šifra u hřbitova a šestá v ulici Ke Hřbitovu, pozvolna jsme začali chápat, podle čeho byla stanoviště vybírána...

V Hlubočepích jsme špatně zvolili ulici a přišli jsme na to až když jsme byli asi v polovině kopce. Hawkins navrhoval se vrátit, protože si myslel, že touhle ulicí cesta nevede, já jsem oponoval, že ano, vede, a navíc by byl nesmysl scházet teď dolů, protože bychom „zbytečně ztráceli potenciál“. (Tím jsem samozřejmě myslel potenciální energii...) Všem se hláška moc líbila a neopomněli mi ji v každém dalším kopci připomenout.

Každopandě se nakonec ukázalo, že pravdu jsem měl já (jako ostatně vždycky) a že cesta tudy vedla a navíc jsme se vyhnuli pěkně nechutnému krpálu. Se zadáním jsme se vypravili na Zlíchov, kde jsme si v čínské restauraci dali večeři a nad ní s použitím strýčka google a strýčka Aira šifru úspěšně vyřešili.

Cestou do Děvínské ulice jsme prošli jakousi podezřelou zkratku – kterou jsem sice navrhl, ale byl to hawkins, kdo se po ní iniciativně vydal jako první! – a potkali nápadnou skupinku čtyř lidí s mapou. Od pohledu cizí tým!

Dalších pět minut jsme společně s nimi čekali na zastávce a nahlas se o nich mezi sebou bavili, abychom je vyprovokovali k nějaké reakci. Když nereagovali, prohlédli jsme si je lépe. A zjistili, že jejich oblečení hře moc neodpovídá. A že není cizí tým, ale naopak nějací úplně cizí lidé! Tak jsme se pak už nebavili.

Na Děvínské to byla trivka, takže již o nějakých dvacet minut později jsme na Radlické koukali do další šifry. Xenon, xylen, hexan a expertní exoti? Ale jistě! Příliš mnoho X. Tak co zkusit? Nejprve mě napadlo spočítat písmenka mezi jednotlivými Xky, ale nic z toho neplynulo. Pak jsme vymýšleli počty slov a kdesi cosi, pak mě napadlo spočítat, kolik je vlastně písmenek dohromady.

Součet těch mých neumělých počtů dal přibližně 227. 227, říkám si, to je docela hezké číslo. Skoro jako 225, a 225 je 15², to by bylo ještě pěknější. Že já jsem se přepočítal! I vzal jsem si papírek do ruky, čmáral si čárky po deseti písmenech, přepočítával to po sobě, a vyšlo mi 233. Což není vůbec pěkné číslo.

Zato slov bylo 50, což vypadá pěkněji. Tak jsme zkoušeli dělat čtverečky, obdélníčky, patvárky, sčítat odčítat dělit a integrovat popředu i pozpátku, a nic nešlo. Nápověda „otočí-li vrtačka čtverečkem či neotočí-li vrtačka čtverečkem“ zase ukazovala na ty čtverečky, tak jsme jimi různě točili, ale furt nic. Když nás pak dohnal znepřátelený ngvadin tým, se slovy „tak my už jdeme“ jsme opustili prostor a přesunuli se do MekDonalda.

Kde jsme stejně nic nevyřešili.

Na šifře bylo napsáno, že další je u vchodu na poštu. S hawkinsem jsme tedy oběhli dvě pošty, a když u žádné z nich šifry nebyly, poprvé jsme to museli vzdát a zavolat o řešení. Přesun na cílové místo proběhl autobusem, ve kterém jsme potkali znepřátelený potvořin tým. Kterému jsem neprozřetelně vykecal, že oni, toho času haluzící, jedou na to správné místo.

Stejně jim to nepomohlo.

V ulici Pod Vidoulí u pošty, kde jsme mimochodem potkali i znepřátelený ngvadin tým, jsme moc času nestrávili. V šifře byly přetextované lidovky...

Vyléčila cibulička dvě spály, dvě spály
osušila dobré oči ze štkaní...

A k tomu druhá sloka, úplně blbá mimochodem: „spála tiše šeptá, rci škoditi, škoditi, co to je za demenci? Rci škoditi? Ani rytmicky to nevychází (pochopitelně jsem se to rovnou pokoušel zazpívat) ... ovšem pozor, na písmenka to vychází!“ Najít rozdíly, vykašlat se na rozdíly, najít shody a vyrazit na Cibulku, zanechávajíce oba znepřátelené týmy daleko za zády. Ještě vzít mapu a čelovku, kterou tam někdo (potvora, jak se pak ukázalo) nechal ležet.

Tady někde vznikl návrh, že „pokud to do čtvrt hodiny matějčík nevyřeší, tak rovnou voláme o řešení, bude to rychlejší“ ;e) Hned u další šifry se ale ukázalo, že to není dobrý nápad. Je alespoň potřeba dát pak na hodinku prostor druhé Hance.

Cestou k dalšímu stanovišti jsem se bavil tvorbou dadaistické básně pro doplňkový úkol. Za zdroj mi posloužilo zadání šifry :e)

Anička po hře napsala, že nechápe, jak se někdo, kdo to na Cibulce nezná, mohl ke stanovišti dostat. Po pravdě řečeno, my to taky moc nechápeme. V řešení uvedená věž se totiž nachází v černém, hlubokém a v řešení uvedeném lese. Kde není pouliční osvětlení ani nic podobného. Když jsme les poprvé spatřili, ze samé nejistoty jsme vytáhli mapu a začali hledat jinou cestu.

Kterou jsme, k velkému podivu všech zúčastněných, našli. Stačilo sejít o ulici níže a pak už to bylo prostě furt rovně.

Alespoň teoreticky.

V praxi jsme na konci ulice pokračovali furt rovně do jakéhosi tunýlku mezi dvěma zahradami. Takové tunýlky jsou ve dne možná roztomilé, v noci ovšem ve mně tunýlek vyvolal směs klaustrofobie, děsu ze tmy a dalších podivných pocitů. Když se před námi na konci otevřel ten samý černý les, kterému jsme se před tím vyhnuli, oddechl jsem si úlevou. A navíc do černého lesa pokračovala cesta, takže jsme se (ještě neohroženěji než před tím) vydali do neznáma.

Neznámo mělo v tomto případě podobu zbořené kaple. Představte si, že v noci kráčíte černým lesem, na cestu si svítíte jen baterkou, a tu se před vámi ze tmy vynoří gotický portál a pod ním socha archanděla Michaela. Prostě zážitek.

(tedy nevím, jestli portál byl gotický a jestli socha představovala archanděla Michaela. pro představu vám to ale postačí)

A nad zbořenou kaplí se tyčila věž. Okolo věže točité schodiště, na točitém schodišti logo hry a šipka nahoru. Očekávajíce nějakou čertovinu, váhavě jsme vystoupali až nahoru. Naštěstí tam byli jenom dva organizátoři a Benderova hlava coby další šifra.

Přednesl jsem svou báseň (a za to jsme dostali nápovědní kód), pak jsme odevzdali potvořinu mapu a čelovku, vyfasovali papírovou verzi šifry (Benderova hlava byla totiž rozbitá), chvíli luštili nahoře na věži a poslouchali dadaistické básně dalších týmů (z toho jedna se rýmovala a dávala smysl! styďte se!), pak sešli dolů, prošli černým lesem, zakempovali nedaleko zastávky autobusu, znovu se dali do luštění. Ve chvíli, kdy jsme si řekli, že tomu ještě dáme čtvrt hodiny a pak voláme o nápovědu, to druhá Hanka vyluštila.

...když si na tu šifru zpětně vzpomenu, nechápu, jak nám to mohlo trvat tak dlouho. Asi holt už únava zapůsobila.

Další šifra se jednak nacházela kdesi v horoucích peklech, jednak byla čertovsky zapeklitá. Seděli jsme nad ní asi do šesti ráno, vymysleli s ní téměř vše, co se vymyslet dalo, dokonce i o nápovědu jsme volali (ta nám ovšem nijak nepomohla), načež jsme si řekli, že se to pokusíme uhaluzit. Z šifry totiž trošku čněla písmenka, která by mohla znamenat Klamovku Nebo Kavalírku, případně Kotlářku. A protože jedině na Klamovce je významný orientační bod, vydali jsme se k němu.

Okolo významného orientačního bodu však žádná šifra nebyla a tak jsme zavolali o řešení.

Jak trapně jsme si připadali, když jsme se dozvěděli, že to je opravdu na Klamovce!

Nikoliv však u významného orientačního bodu, nýbrž v pískovišti v parku.

Tam už na nás čekal znepřátelený ngvadin tým. Když si všimli, že už jsme tam, měli se k odchodu. Druhá Hanka naštěstí princip šifry poměrně rychle prokoukla, takže jsme znepřátelený tým vzápětí potkali v autobuse. Aby to bylo dobrodružnější, vystoupili jsme (opět) jinde než oni, ale u další šifry jsme se opět potkali.

Tam si trošku odpočinuli, tedy alespoň naše těžce zkoušené mozky. Hawkins se vydal odložit si věci na kolej (bylo to totiž na Strahově), holky se pustily do vyznačování míst na mapě a já jsem vylezl na rozložitý strom a hledal na něm písmenka do nápovědního kódu. Nu a netrvalo dlouho a už jsme si to vykračovali Kinského zahradami směrem k dřevěné kapličce.

Na jejích dveřích jsme našli pouze strohou informaci, že „šifra je u jezírka“. Tedy o nějakých deset metrů převýšení zpátky do kopce.

S touto šifrou jsme se všichni pěkně vyblbnuli. První co mě při spatření bílých a černých čtverečků napadlo, přeložit papírek a podívat se proti světlu. A jakmile jsem to udělal, bláznivá spatřila mezi změtí čtverečků tapüra. Schematickou podobiznu, ale poměrně věrnou. Pak jsme objevili žirafy, šneky, jezevčíky a spoustu dalších zvířátek. Ze kterých pochopitelně nic neplynulo, ale bavili jsme se výborně.

Nakonec stačilo sestavit čtverečky nad sebe, aby se objevila písmena SVMARTINVEZDI.

A tím jsme víceméně skončili. Šifru jsme vyzvedli, ale na první pohled bylo jasné, že nevíme co s ní. Taky už jsme téměř padali únavou. Zamířili jsme opět do McDonalda (na václaváku), tam jsme si nakoupili jídlo, zavolali o nápovědu, nic z ní nepochopili, já jsem usnul na stole... Ono taky už bylo jedenáct a hra měla končit ve dvanáct. Když jsem se za pět dvanáct vzbudil, už bylo prakticky jasné, že nikam dál nepůjdeme. Chvíli po dvanácté jsme zavolali na nápovědu, jestli jako už je konec a jestli ještě musíme někam chodit, a když nám řekli, že nemusíme, rozešli jsme se do svých domovů.

Pak jsme zjistili, že kdybychom se nebáli a více používali nápovědy, mohli jsme do cíle dojít na sedmém nebo i lepším místě. Poučení pro příště. Ale nevadí. Účelu bylo dosaženo.

Vyzkoušeli jsme si, jak nám jde šifrování pohromadě. Jde nám dobře. Udělali jsme spoustu základních chyb, kterých se příště můžeme vyvarovat. Už víme, jak to chodí. A ti, kdo před tím na žádné šifrovačce nebyli, jsou teď pokřtěni. Určitě zase někam vyrazíme (tedy pokud už všichni zapomněli, jakých příkoří se jim dostávalo).

jsme se pobavili, procvičili a celkově se totálně zlikvidovali.

A v neposlední řadě jsme porazili oba znepřátelené týmy. Potvořin bez problémů, s ngvadiným týmem to bylo těsné, navíc lik vyhrožuje, že teď to bylo poprvé a že příště jí to půjde třikrát lépe. Ale co si budeme povídat, až s námi půjde Air, bude to o něčem úplně jiném. Idioti noční, do roka ha do dne, hin sa hukáže!