em tečka pé tečka

A minule jsme skončili u toho, že neteče teplá voda.

Nu což, šli jsme spát špinaví. To není pravda, náhodou jsme byli umytí, jenom ledovou vodou. Aspoň já. Já taky no. Tak vidíš. Ale s tím spaním špinavým to zní romanticky.

Ráno jsme si postěžovali, recepční nás vyslechla, vyslovila soustrast a informovala nás, že teplou vodu zapnou v 9:15. Což se pak i stalo.

Po horké sprše jsme se vydali ven, obejít všech pět kostelů. Nakonec jsme jich obešli asi sedmdesát. A hlavně kaštany taky ještě. Ano, kaštany, ovšem napřed zámky.

Pamatujete na Republiku Užupis? A mostík se zámečky s vyrytými jmény milenců? Tak ono se ukazuje, že to je taková pěkná mezinárodní tradice. Slyšel jsem něco o tom, že to mají někde v Benátkách, možná dokonce těch nad Jizerou, no a tady v Pětikostelí taky. Akorát to není na mostě, ale na celkem obyčejně vypadajícím plotě. A jsou jich tam miliony. Když se zámek otevře, pár se rozejde, pravil matejcik a začal zámky jeden po druhém otvírat... no to mě guano bohužel nenechala, ale mít tam dost času... jeden takový pěkný Tesco zámek se čtyřmístným kódem si o to přímo říkal. Čtyřmístný kód v sejfu na pokoji si o to taky říkal...? Byl pětimístný. A říkal. Navíc tam bylo napsáno, jak nastavit vlastní kód, ale ne jak otevřít už zakódované dveře. (A ten kód byl 12345, tak co jako.)

Tady je, ale kaštanů! Cestou k bazilice svatého Petra nebo někoho podobného jsem spatřil kaštanový strom (byl celý z kaštánků! Ledových.) a na něm kaštan (jaké překvapení) ještě v ostnaté slupce. Povyskočil jsem a kaštan utrhl, přitom mi vypadl z kapsy fotoaparát, párkrát se odrazil od země a fungoval dál jako by nic. Takže zase žádná záminka k pořízení nového, sakra!

...Ach, to jistě bude ta socha Liszta, proběhlo mi hlavou při pohledu na panáka vyklánějícího se z balkonu. Vzápětí jsem ovšem zaostřila na panáka jiného. Měl kudrnaté vlasy a cpal alobalovým rytířům kaštany do očních důlků.

Napřed jsem samozřejmě nacpal ten ostnatý kaštánek guano do pařátku. Moc se jí to líbilo. Pak si ho dokonce přikusovala k chlebu.

S kaštánky jsme si vůbec užili spoustu legrace. Jediná legrace celého pobytu. Taky jediné chutné jídlo.

Například svatému Františku (Xaveriovi? Nevím. Možná to nebyl ani František.) jsme způsobili dilema – dát si k večeři holuba, nebo kaštánek?

Ale všechna zábava se jednou omrzí. Dokonce mi guano zakázala kaštánky nainstalovat do túje u květinářství. Nejlepší je: guano mě nenechala, guano mi zakázala... jo, jsi na mě zlá!! [guano mručí]

(V této chvíli máme příspěvek již dopsaný, jenom se sem zkrátka vracím, abych dodala, že jsme neopomněli navštívit muzeum marcipánu, kde byla spousta monstrózních objektů. Například dvousetkilový Elvis.)

Po obědě jsme si řekli, že všechny místní památky už jsme viděli a vydáme se raději do přírody.

(technická vsuvka: já vždycky napíšu něco jako „pak jsme si řekli“ nebo „rozhodli jsme se“ a pak mám nutkavou potřebu k tomu dodat „takže jsme to pak i udělali“, a už mi to pomale začíná být trapné. Jak to teda mám sakra psát?)

Prostě pohoří Mécsek.

Dostali jsme se do odlehlé části města, pak se chvíli houpali na houpačce... a pak jsem šlápla do výkalu a dalších dvacet minut se ho, zatímco mě matejcik zpoza křoví škodolibě fotil, zbavovala.

Jelikož ale je dvacet minut na škodolibé focení až moc, vydal jsem se napřed. Vyfotil si plesnivý chleba v kašně, prohlédl si ruiny bývalé římské vily později přestavěné na klášter a vymyslel cíl výpravy – altánek na skále vysoko nad městem. Když se guano konečně zbavila výkalu, byla natolik vyčerpaná, že proti plánu ani nezvládla protestovat. Romantické vyhlídce nikdy neodolám. A romantika to byla! (pozvolna přejmenováváme na „romantický zápisek“) Seděli jsme v altánku, dívali se do kraje a naslouchali rozhovoru dvou cizích pánů (a nasávali opojnou vůni jejich jointa). „Teď bych si dala cigaretu, kdybych kouřila,“ pravila guano. Ale protože nejsem prase, tak jsem se napila. Já prase jsem, takže jsem se nenapil.

Když pánové konečně odešli a poskytli nám trochu soukromí, řekli jsme si, že to přece nemůžeme nevyužít a šli jsme taky pryč. Dál po pěšině ... která nás dovedla k Ilonce.

Kdo je Ilonka, nevím. Celým jménem to je Ilonka Pihenö. Taková vybledlá, chudák ... pobledlá...

Kromě Ilonky jsme potkali ještě pár psů, pomník maďarsko-francouzského přátelství a jednu kočičku.

Která si v nadcházejících dnech jistě vyslouží nejeden popisek.

A pak jsme přišli do pokoje a tam jsme psali.

A hledali vlaky, žádné nenašli, přeplánovali výlet k Balatonu (v tom nás ovlivnilo hlavně zjištění, že venku hustě prší), nařídili budíky na sedm ráno (v průměru (bez komentáře)) a šli spát.

A to by pro dnešek stačilo, protože kdybychom v zápisku o Budapešti prozradili, jak jsme byli za městem mezi komunistickými sochami, neměli bychom příště co psát!!