em tečka pé tečka

Jak jste si mohli z minulého zápisku povšimnout, trávím týden v Horních Mísečkách. Globální oteplování se téhle oblasti velikým obloukem vyhýbá – během tří dnů napadlo aspoň půl metru nového sněhu (k těm dvěma metrům, které tu už byly). A tak využíváme příležitostí (a posezónních slev) a zimně sportujeme o sto šest.

Olimpyjský výbor vám asi bude tvrdit něco jiného, ale zimní sporty existují v zásadě tři: bruslení, sjezdování a běžkování. Všechny ostatní buď nejsou zimní, nebo to nejsou sporty, nebo spadají pod jeden z těchhle tří.

Bruslení mám moc rád, ale toho si tady na horách neužiju.

Co se týká sjezdování, tam je potřeba to trošku rozdělit. Jednak máme sjezdové lyžování a různé jeho variace, pak snowboarding, a nakonec „sporty“ typu sáňkování a sjíždění svahu na igelitových taškách. Posledně jmenované mě bavily, když jsem byl malý (teď už tolik ne, protože už jsem moc těžký na to, aby můj zadek zvládal bezbolestně tlumit nárazy), ty první mě baví teď.

Tak kupříkladu na sjezdové lyžování jsem si v pátek koupil celou novou výbavu. Lyže, vázání, boty, hůlky, helmu, brýle a lyžařskou bundu. K tomuto kroku jsem dospěl poté, co jsem nakoukl do půjčovny na karláku a přečetl si, že za půjčení lyží bych musel na dřevo vysolit poctivé dva tisíce českých, a ještě tam dalších devět nechat jako zálohu.

Nu což. Ještě sedmkrát pojedu na hory a investice do vlastního vybavení se mi začne vracet.

Nové vybavení je skvělé. Akorát lyže bych snesl o 15-20cm kratší (takové už neměli), boty jsou mi trochu široké (menší jsem si vzít nemohl, neboť ty mi zase byly krátké) a helma mě tlačí do ucha (je křivá. nebo mám křivou hlavu. nebo obojí).

To se snowboardem je to jiná. Snowboard jsem totiž na kursu vyfasoval erární. Je jasně fialový a v zadním vázání je zničený šroub, takže s ním nejde otáčet (ani se šroubem, ani s vázáním). Skvělé je to hlavně v tom, že zadní vázání je víc otočené dopředu než to přední. Pro nesnowboardisty, to znamená, že když na tom prkně normálně stojím, tak mám nohy do X. Což, ehm, není tak docela správně.

No ale i přes tuto drobnou nesnáz jsem se to celkem naučil ovládat a už více či méně odvážně brázdím svahy. A taky mě to baví.

Zato běžkování ...

Oba moji rodiče jsou vášniví běžkaři. Moji kamarádi jsou taky vášniví běžkaři. Dokonce i rodiče mých kamarádů jsou vášniví běžkaři.

Já jejich nadšení nesdílím.

Tedy ne že bych běžkování nějak nesnášel. To zase ne. Když už se jde na běžky, tak jdu taky a nijak výrazně mi to nevadí. Ale můj vztah k běžkám by se dal popsat jako „aktivní nedůvěra.“

Totiž to máte tak. Kromě výhod a příjemných aspektů (po sněhu se chodí pěší tůry bez běžek blbě) má běžkování i hromadu nevýhod.

Už samotný ten koncept. Běžkování vzniklo z myšlenky, že je možné zkonstruovat lyži, která jede dopředu, ale dozadu ne. To je problém v přírodě poměrně dobře vyřešený. Tulení srst má přesně tu požadovanou vlastnost. Jenže lidstvo má jakési podivné morální výhrady vůči zabíjení tuleňů kvůli výrobě lyží, takže se muselo vymyslet něco jiného.

Vymyslelo se, že se lyže udělá vyklenutá. Do klenby se napatlá nějaký sajrajt, na který se sníh bude lepit. A když pak člověk na jednu lyži došlápne, jako že se od ní chce odrazit, tak se to vyklenutí vyrovná, sníh se přilepí a lyže nepojede – zatímco když došlápne na obě (když se odrážet nepotřebuje), jeho hmotnost se rozloží, vyklenutí se tak moc nevyrovná a sníh se lepit nebude.

Jenže s tím je spojený další problém: jaký sajrat tam napatlat, aby se na něj ten sníh lepil? Což taky není žádná sranda. Je potřeba, aby se ten sníh lepil tak akorát. Aby se o tu lyži dalo opřít, ale zas aby se s ní pak dalo pohnout. Když se totiž napatlá sajrajt špatně, tak pak lyže buď klouže dozadu (tedy nedá se s ní stoupat do kopce), nebo nejede ani když má (kupříkladu po rovině nebo s kopce). Když to někdo provede obzvlášť špatně, tak mu to do kopce klouže a s kopce nejede.

A výběr vhodného sajrajtu závisí na teplotě sněhu, kvalitě sněhu, teplotě vzduchu, kvalitě vzduchu, kvalitě běžkaře a vůbec spoustě obskurních hodnot. Je to taková alchymie.

No a pak to, že se sajrajty nedají patlat přes sebe, a musí se rozpatlávat rovnoměrně, a starý sajrajt je potřeba před aplikací nového sajrajtu odstranit, ale taky se může stát, že se sajrajt cestou odstraní sám a je ho potřeba doplnit, nebo se cestou podmínky změní a musí se to předělávat, a nebo sajrajt namrzne a musí se z něj odškrábat led... No a pak to, že ty sajrajty jsou fakt sajrajty a napatlat je není vůbec jednoduché, protože se na ně nesmí sahat holou rukou, teda smí, ale pak je ruka upatlaná od sajrajtu, který nejde sundat....

Ona sice Sylva tvrdí, že když jsou dobré podmínky, tak se povede správně namazat (patlání se totiž říká „mazání“ a sajrajtům se říká „vosky“) skoro vždycky. Ale shánějte dobré podmínky.

Poznámka autora: soudruzi inženýři ze sovětského svazu přišli s geniální myšlenkou, že kdyby se místo patlání sajrajtu narušil povrch té skluznice, tak by se tam sníh lepil taky a žádné patlání by nebylo potřeba. A vznikly běžky se šupinkami. Ty má třeba Buvol a pochvaluje si je jak může. Taky je má můj tatínek a moje maminka, a oba si je pochvalují. Sportovci obecně nad šupinkami ohrnují nos. Jenže znáte sportovce.

No takže abyste si mohli zaběžkovat, musíte mít jednak pěkné počasí, jednak dobrý sníh, jednak správně namazáno (vždycky když jsem na běžkách a ony opravdu dobře stoupají a i jezdí dolů, považuji to za takový malý zázrak, a stále jsem ve střehu a očekávám nějakou zradu). A tím to vůbec nekončí!

Ony totiž běžky jsou vhodné hlavně k provozu po rovině nebo na velmi mírné převýšení. Do prudšího kopce se stoupá blbě ze zjevných důvodů – celá ta zábava s těmi sajrajty a klenbami je spíš taková z nouze ctnost než plnohodnotné řešení otázky „dopředu ano, dozadu ne“.

A když chcete někam sjet, je to snad ještě horší. Běžky jsou tenké a lehké, aby se v nich dobře chodilo. Noha je s běžkou spojena víceméně symbolicky, aby se při každém kroku nemusel běžkař ohlížet na celou dvoumetrovou lyži. Což samozřejmě při chození (resp. běhání) dává dokonalý smysl, jenže když vás postaví na svah, okamžitě se ukážou nedostatky tohoto řešení: ta věc se vůbec nedá ovládat. Lyže si při sjezdu dělá naprosto co se jí zrovna zlíbí (obvykle se jí zlíbí přejet přes druhou lyži, což o pár vteřin později končí elegantní držkou). Jediný způsob, jak sjezd na běžkách aspoň trošku řídit, je plužení. Plužit se musí v poloze „skoro provaz“, jinak je to bez účinku.

Spolehlivě zastavit při sjezdu nejde. Když zastavit potřebujete, nejlepší je zvednout běžky ze sněhu a zastavit bez jejich použití. Což typicky zahrnuje pád po tlamě, popřípadě na prdel, každému dle jeho vkusu.

Takže potřebujete rozumnou trasu. A na trase rozumnou stopu, která by běžky vedla.

Pokud jedete hlubokým sněhem, ve kterém stopa není, běžky se vám boří (protože jsou tenké). To ale není tak hrozné, je to sice mnohem větší námaha, ale aspoň máte lyže celkem slušně pod kontrolou.

Když jedete po široké uhlazené cestě, dělají si běžky povětšinou co se jim zlíbí (viz část o sjezdu), a jen velmi málokdy se jim zlíbí jet rovně. Takže půlku svého soustředění vyčerpáte jenom na udržení směru.

Jo a co se týká toho. Běžkování jako zimní náhrada pěší turistiky je fajn, ale součástí pěší turistiky bývá koukání po vejrech, rozhlížení se po krajině, obdivování přírody a podobně. Příroda se obdivuje celkem nesnadno, když místo do přírody koukáte do země, abyste udrželi špičky běžek ve správném směru, nebo abyste nenajeli na lyže kamarádky, která jede ve stopě před vámi.

Celkově je ten sport prostě takový pochybný. Když se sejdou všechny podmínky a přejí vám všechna božstva, můžete si běžecký výlet užít. Ve středu se to dokonce přesně takhle povedlo a opravdu byla ta tůra hrozně fajn.

Ale toho opruzu kolem! Když jsem sundaval starý vosk a mazal nový, tak jsem šel málem do hysterického oblouku. (pak jsem měl sice namazáno dobře, ale stejně mi to cestou nahoru namrzlo a musel jsem to oškrabávat ... a pak se cestou dolů většina vosku sjela a ten kousíček kopce k chatě už jsem nevystoupal)

A přesně tak je to vždycky. Ten opruz je z běžkami neodmyslitelně spojen, a nikde žádná záruka, že to výsledný zážitek vyrovná.

(a to jsem ještě vůbec nepomluvil lidi, kteří mají běžkování rádi jen pro ten pohyb a klidně si jdou jezdit na nějakém okruhu, kde se jim akorát střídá cesta do kopce a s kopce a nic zajímavého tam není. asi podobná sorta jako lidé, kteří chodí jen tak běhat, jenže ještě o pár řádů zvrácenější)

Čili brusle ano, sjezdovky ano, snowboard ano, běžky ... s výhradami.

Běžkujete? A proč?