em tečka pé tečka

...pravila anička v pátek.

V sobotu se pak ukázalo, že měla skoro pravdu.

Plán byl jednoduchý: v sobotu ve 13:50 odjíždí autobus z Černého Mostu a jede do Horních Míseček. Na ten autobus jsme měli (my = já, Andy, Klára a Buvol (pokud nevíte, o koho jde, tak to máte celkem blbý)) nastoupit, o půl šesté vystoupit v Horních Mísečkách a ubytovat se ve Staromísečné chatě. Tu celou šaškárnu proto, že právě v té chatě měl v osm hodin večer začínat matfyzácký zimní výcvikový kurs.

V pátek jsem nakoupil zbrusu nové lyžařské vybavení, v sobotu ráno jsem nakoupil spoustu jídla (na kursu je totiž vlastní stravování, aby to nebylo tak jednoduché), během dopoledne všechno nacpal do krosny, vymyslel způsob, jak na krosnu přidělat lyžáky zvenčí (protože dovnitř se nevešly) a podobně. Ještě jsem se trošku zdržoval přemítáním, zda jsem na něco nezapomněl, co z jídla se dá nacpat do krosny pod tlakem a co bych měl raději nechat v příručním zavazadle, a jak to všechno ponesu.

Rezervu jsem měl vypočtenou tak, že ve dvanáct bych jakože měl být pozvolna připravený k odchodu. To byla samozřejmě naivní představa – ostatně právě proto byla ta rezerva tak velká. Ale deset minut před třináctou hodinou jsem vycházel z barrandovského bytečku s jistotou, že za hodinu se přece na čerňák musím dostat. Tramvaj jede jedenáct minut, metro něco jako dvacetsedm, deset minut na čekání a ve 13:40 musím být u autobusu jak na koni, no ne?

No ano! A tak jsem šťastně nastoupil na autobus a to je celá dnešní historka .e)

No ne, samozřejmě. „V sobotu 21. března od 9:00 do 19:00 se koná výluka tramvají mezi stanicemi Hlubočepy a Sídliště Barrandov.“ Ale jistě.

Cesta vypadala tak, že jsem střídavě esemeskoval různým účastníkům zájezdu (kupříkladu Andy mi sdělila, že tenhle autobus je poslední a že prostě do toho cílového místa už nic dalšího nejede. (nikdy!!)) a na Černém Mostě jsem vystoupil ve 14:03.

Co teď? Rozhodl jsem se napřed ověřit to tvrzení o posledním autobusu, a idos mi sdělil, že „Horní Mísečky – zadané cílové místo neexistuje.“

Tak že by tam fakt už nikdy nic nejelo?

Po pár dalších smskách a jednom telefonátu se ukázalo, že správné cílové místo je „Vítkovice, Horní Mísečky“, tedy že obec se jmenuje Vítkovice a Horní Mísečky je jenom název zastávky. Ukázalo se taky, že tam ten den už opravdu nic nejede. Ale ještě stále by se dalo dojet do Špindlu a dojít zbytek pěšky. Tři kilometry, sice do kopce, ale to nikoho nezabije, tím méně pak mě...

Idos mi sdělil, že „Špindlerův Mlýn – zadané cílové místo neexistuje.“

Tak já nevim, jsem si to asi celý vymyslel.

Naštěstí když jsem špindl napsal s plnou diakritikou, idos si vzpomněl, že to vlastně zná.

...nebo by se taky dalo dojet do Bedřichova, což je hned vedle Špindlu. Odtamtud je to jen dva kilometry a navíc autobus je tam o dvě hodiny dřív (tentokrát idos neprotestoval. Našel mi krásné spojení přes Liberec... modří už tuší). Klára mě prý z Bedřichova mě asi taky zvládne donavigovat, takže fajn.

Nastoupil jsem do autobusu do Liberce, pohodlně se usadil a přečetl si další esemesku:

Jeste tata rikal, ze je jeste jeden bedrichov nekde u liberce, asi 30km daleko. Musi to byt bedrichov, soucast spindlerova mlynu!

Ale jistě?

Proklínám idos (dnes byl na mě asi opravdu zasedlý) a hledám spojení z Liberce do Špindlu.

Kupodivu existuje, a celkem pěkné. Z Liberce vlakem do Turnova a z Turnova nějakým autobusem. Stihnutelné bez problémů, pokud nebude mít vlak zpoždění.

Ještě jsem si našel autobus MHD Liberec z Fügnerové k Nádraží, šestkrát překontroloval, že pokud nestihnu tohle, tak jsem v řiti a můžu se vrátit do prahy – a šestkrát překontroloval, že pokud se do řiti dostanu, do prahy se opravdu vrátit můžu.

Pak jsem si vyjel detaily spojení.

Výchozí zastávka toho autobusu byla Praha, Černý Most.

Byl to přesně ten autobus, kterým bych byl jel, kdybych se nesnažil chytře vymýšlet cesty do Bedřichova.

Inu ba, ba.

Vlak jsem stihl, zpoždění neměl, do autobusu jsem nastoupil. V půl sedmé jsem už stál živý a zdravý na autobusovém nádraží ve Špindlerově Mlýně a přemítal o tom, jaký pěkný výlet s jakou krásnou a naprosto zbytečnou zajížďkou do Liberce jsem si udělal.

Což o to, celý den bylo opravdu nádherně a scenérie za okny mých dopravních prostředků byly úchvatné.

Jenže teď mě čekaly ještě ty tři kilometry do kopce.

Doplahočil jsem se ke čtyřsedačce na Medvědín (samozřejmě dávno zavřené) a zjišťoval, kudy dál: vyšplhat kus ostrého krpálu po červené sjezdovce a pokračovat po modré, která ale prý není ani tak sjezdovka jako spíš taková cesta trošku do kopce.

No co vám budu povídat, bylo to dobrodružné. Po krpálu jsem myslel, že umřu (to jsem ještě šel ve stopách rolby, a aby se mi šlo lépe, držel jsem se vyšlapaných stop lyžařských bot. „Ten člověk dělal, ale veliké kroky,“ bylo mi divné. Pak jsem si všiml, že ty stopy vedou dolů a ne nahoru.), a o sto metrů dál na menším krpálku jsem litoval, že jsem neumřel už před tím. Ale deset minut odpočinku to spravilo a potom to už celkem šlo.

Nasbíral jsem plno zážitků. Zastavili mě dva noční běžkaři s tím, jestli nevím, kudy do penzionu Monika, natrhl jsem si popruh od krosny, když jsem si ji nasazoval, několikrát jsem si musel zavázat tkaničky s těžkou krosnou na zádech... a paradoxně čím víc jsem měl v nohách, tím se mi šlo lépe. A to i přesto, že cesta byla stále stejně do kopce, místy i víc.

Pak jsem se najednou objevil pod vlekem, vyzvedla si mě Klára a do chaty jsem dorazil v krásných dvacet hodin a čtrnáct minut.

Takže vlastně pozdě. Sakra!