em tečka pé tečka

Na tu historku, jak jsem lovil talířek pomocí lžičky a vody zhruba před rokem, si letmo vzpomínáte, že?

Od té doby jsem z popsaného místa (stříška pod mým oknem a nad vchodem do domu) lovil různými způsoby různé předměty. Většinou mi tam spadnou nějaké papíry, které buď nechám být, nebo počkám, až je vítr sfoukne a pak je chytám někde venku dole. Jednou mi spadlo trsátko (nalezené v sáčku od rohlíků), o které jsem nechtěl přijít, a jelikož to bylo v létě, musel jsem vymyslet jinou metodu. Navázal jsem tedy na provázek koště a kymácel s ním takovým způsobem, že se mi nakonec podařilo trsátko ze stříšky smést na zem, odkud jsem ho už snadno sebral.

Před chvílí jsem se pustil do převlékání povlečení a při vyklepávání prachu mi z ruky vyklouzl polštář. Skončil kde jinde než na stříšce.

Polštář je předmět relativně těžký, takže přimrazování by na něj nezabralo. V navátém sněhu nepomáhalo ani kymácení koštětem – koneckonců, kdo ví, zda by pomohlo, kdyby tam sníh nebyl.

Vzpomněl jsem si však, že mám v koutě opřené běžky. Taková běžka je dost dlouhá na to, abych s ní, vykloněn z okna, dosáhl až na stříšku. Tedy i na polštář. Několika šťouchnutími jsem ho dostrkal k okraji stříšky, pak jsem vyšel před dům a běžkou si polštář stáhl přímo do náruče.

Pointa dnešní historky je ovšem jinde.

Když jsem se s polštářem vracel, potkal jsem jakéhosi mladého muže s mladou slečnou, odcházející z domu druhým vchodem. Zkusme se do nich na okamžik vžít: čtyři hodiny ráno, celý dům spí, odcházíme z domu, když tu náhle (!!) se za námi vynoří dlouhovlasý mladík s podivným knírem, na sobě má trenýrky a mikinu, v jedné ruce drží běžeckou lyži a v druhé polštář.

Opravdu by mě zajímalo, co si mysleli.