em tečka pé tečka

Mívám sklony “mít věci vyřešené.” Když nějaké téma jednou do hloubky promyslím, udělám si o něm nějaké závěry, označím si ho za “prozkoumané” a nemám už potřebu se k němu vracet – minimálně dokud se neobjeví nové skutečnosti nebo úhly pohledu, které jsem do úvahy nezahrnul. Jsou však témata, ke kterým se musím neustále vracet. Spadají do dvou kategorií. Buď jsou natolik složitá nebo hluboká, že jsem je zatím do dostatečné hloubky promyslet nezvládl. Nebo je to něco, co prostě nepobírám. Tedy něco, u čeho jsou závěry prakticky jasné od začátku, ale jsou natolik ujeté, že mě to nutí se k nim znovu a znovu vracet a pokoušet se vymýšlet nějaké jiné, které by dávaly více smyslu. Což se zhusta nedaří.

A jedním z těch druhých témat je oblíbené “co na sebe”.

Tedy abychom si rozuměli: vybrat si, co si zrovna na sebe vezmu, mi nečiní potíže. Obléknout oblek pro formální a společesnké události zvládám relativně dobře (až na ten jeden ples tehdy dávno), do přírody se také dokážu vybavit adekvátně. Ve všech ostatních případech volím “něco normálního.” A právě v tom je jádro pudla. (Zabalené v igelitu, aby mi to oblečení nezasvinilo.)

Když jsem zhruba v šestnácti letech definitivně přestal nosit ledvinku, objevil jsem jinou vymoženost moderního textilního průmyslu: kapsáče. Byly výrazně pohodlnější než džíny a kapacita kapes byla důstojnou náhradou za mé oblíbené příruční zavazadlo. Kapsáčů jsem se nevzdal po celou dobu mé docházky na gymnasium, a po statisticky významné období docházky na matfyz. Ve skutečnosti je rád nosím dodnes. Ale tlak okolí mě nutí nosit je co nejméně.

Tedy, výchozím předpokladem je, že chci vypadat dobře. Kdo by taky nechtěl. Ovšem podle mínění velké části mých kamarádek (kamarádům je to vesměs vuřt) je nošení kapsáčů (a spousty dalších věcí, které nosím ;e) ) s tímto cílem neslučitelné.

Proč? Inu, to bych taky rád věděl. “Prostě to tak je, smiř se s tím,” to je nejracionálnější vysvětlení, kterého jsem se zatím dopátral.

Ale dobře. Nechal jsem si vysvětlit, a pochopil (ač bez nadšení), že nosit dvě kila věcí v každé kapse je nevkusné a nevzhledné. Kapsy jsem vyprázdnil. Rozpadající se kalhoty jsem vyhodil. Nestačilo. Prostě kapsáče jsou out, kup si něco jiného. Ideálně džíny.

Džíny?

To promiňte, ale to mě napoprvé tolik šokovalo, že jsem se musel zeptat znovu.

Džíny??!

No jasně, džíny, odpověděla mi moje soukromá módní policie, vždyť se podívej, nosí je všichni.

Podíval jsem se a pravil: no ale právě, vždyť je nosí všichni!

Ne že bych byl nějaký zavilý nekonformista, ale tohle zavání nějakou divností. Bundu má každý jinou, triko má každý jiné, boty má každý jiné. Ale džíny mají všichni, většinou stejně modré a stejně střižené (co jsem tedy schopen rozeznat).

To je proto, že vypadají nejlíp, zněla odpověď.

Vááážně?

Ale tak budiž. Výchozí “džínově modré” džíny jsem celkem rezolutně odmítl, mám totiž od maminky zafixováno, že džíny jsou oblečení šupácké a horší jsou už jenom šusťáky nebo tepláky. Ale nějaká tmavší barva, ideálně černá, vlastně proč ne. A šlo se na nákup.

No a na nákupu se ukázalo, že to nebude tak jednoduché. Za dobu nošení plátěných kalhot jsem si zvykl, že stačí sledovat délku nohavic a šířku pasu, a pokud obojí vyhovuje parametrům, kalhoty jsou použitelné a pohodlné. Ne tak u džín. Dokonce se to tu před pár lety probíralo – buď kalhoty přetáhnu přes zadek, ale pak jsou mi volné v pase, nebo jsou mi v pase akorát, ale do toho pasu je nedostanu (takové jsem si mimochodem nakonec koupil, a teď je nenosím, protože jsem ztloustl a škrtí mě), případně se zařezávají v rozkroku, a když už se náhodou tahle část těla/kalhot vychytá, tak jako na potvoru nesedí délka nohavic.

Navíc jsou džíny hrozně neflexibilní. Těsné, pevné (když je nějaký ohyb, tak to dělá divné věci), celkově divné...

A stejně před těmi pár lety kamarádky radši nabízely, že mi půjdou s výběrem kalhot pomoci, hlavně abych si proboha nekoupil kapsáče!

Od té doby jsem se dozvěděl, že kromě džín stále ještě existují i mnohem přijatelnější manšestráky, a jedny si pořídil. (blbě, mají krátké nohavice. koupím si další, delší.) Koupil jsem si další džíny, s podšívkou (i přesto, že utu tvrdila, že nic takového neexistuje!) – a k nim jsem musel koupit pásek, protože ty, co mi seděly nejlíp, jsou prostě v pase příliš volné.

Ale stejně mě to někde uvnitř žere. Proč, proč? Proč džíny? Vždyť na nich nic tak úžasného není, ježišmarja! Včera mi to nějak vrtalo hlavou a prohlížel jsem si, co na sobě mají náhodní lidé na ulici. A dospěl jsem k závěru, že v obecném případě džíny rozhodně nejsou o nic vkusnější, či snad elegantnější, než kapsáče. Tedy alespoň z mého subjektivního pohledu. Jenže můj subjektivní pohled je zřejmě v hrubém nesouladu se subjektivním pohledem devadesáti procent ostatních lidí. Což znamená, že nedokážu samostatně s rozumnou mírou objektivity rozhodnout, co vypadá dobře. Buď v tom žádná logika není (nejspíš), nebo je tak hluboká a komplikovaná, že jsem ji dosud neodhalil.

Když ale nedokážu sám rozlišit, co je přijatelné a co ne, tak mě to nutí vybírat si oblečení jenom z toho, co už znám. Což je pěkně na houby, jelikož “to, co znám” nezahrnuje nic, z čeho bych byl nějak výrazně na větvi.

Nebo s sebou na nákup brát někoho, kdo mi poradí. Jenže do toho se mi zase moc nechce, protože vím, jaká je vybírání a zkoušení otrava, tím spíš když to budu doplňovat blbými kecy ve stylu “jooo? a tohle ti fakt přijde dobrý? tohle je přijatelný, ale plátěný kalhoty nesmím? no wtf?”, a nakonec je dobře padesátiprocentní šance, že nic použitelného nenajdeme.

Případně na začátku řeknu, že džíny nechci, a co třeba něco jinýho, a odpovědí mi je “no tak jo”, ale s nevyřčeným podtextem “prosímtě co za iracionální popud tě bere, že nechceš džíny, když je naprosto jasné, že by to byla lepší volba … no to je jedno, hlavně že to nejsou kapsáče”.

Ve velké spoustě případů chápu, proč lidi dělají to, co dělají. Tohle mezi ně nepatří. Nadřazenost džín většině ostatních kalhot, to je pro mě dokonce natolik cizí koncept, že se mu můj mozek aktivně brání.

Vedou z toho nejspíš jen dvě cesty: buď nakonec rezignuji, podřídím se a budu slepě věřit, že “to je ono”. Nebo se na mínění okolí prostě vykašlu a budu si nosit co se mi zlíbí.

Ale přece jen...

Jááá nevím. Řekl bych vám, na co to celé je, ale to bych musel být sprostý.