em tečka pé tečka

Toho času mám rozepsané čtyři zápisky. Jeden pochází z loňského prosince, další z poloviny ledna, zbývající dva z minulého týdne. Z těch dvou jsem jeden psal v afektu, nebylo to více než pět řádek, ani jsem se pořádně nedostal do ráže a nechal jsem toho. Ten už světlo světa nikdy neuvidí. (pro úplnost, šlo o prodej kuponů MHD)

Ten před ním pojednává o spoustě zběsilých historek, hodlám ho dopsat co nejrychleji.

Ten před ním je o naivní upřímnosti. Až zase bude čas, možná to dokonce konečně opublikuju. Měl jsem to raději napsat už o vánocích...

...a ten před ním pojednává o mé napínavé cestě do Německa stylem noir. Ten by stál za dopsání. Nicméně, na to dojde někdy ... až bude čas. A to nebude jen tak brzy.

Dnes jsme měli horosession. To znamemná session o horách. I přes perfektní složení (já, geekon, guano, sibka, utu, odkazy najdete v odkazech) to nebylo nijak akční. Dokonce bych řekl, že to bylo dost fádní. Čert ví proč.

Výběr podniku byl poněkud suboptimální – Krušovická restaurace, s pomalou obsluhou, hnusným jídlem i pivem, podezřelým číšníkem, který ne tak docela normálně pochopil sibčinu snahu nechat mu dýžko (čti spropitné, jakože prachy, které může propít ... teda ne že by se za tu korunu nějak opil nebo co), divnou hudbou, která, ač tichá, nás v rozhovoru rušila, geometricky špatně navrženým stolem, přes který jsme se neslyšeli, podezřele rozdělenými záchody (nakonec jsem zřejmě byl na dámském, aniž bych si to uvědomil) a další spoustou nedostatků. Nu což. Restaurace je to aspoň slavná, tamní číšník volal Šárce Vaňkové (viz jeden nejmenovaný již jmenovaný blog).

Alespoň se tam nekouřilo ... teda nekouřil nikdo kromě geekona ... možná proto, že tam nikdo kromě nás a asi tří dalších lidí nebyl?

Nálada se tak docela nepovedla. Stává se.

Ono zkoušejte si mít náladu, když máte na sobě kompletní oblek včetně slušných bot a kravaty.

Posledně jmenovaný komponent mám nyní chuť rozcupovat, všude se plete. Jestli někdy budu mít kravatu a nebudu k ní mít sponu, kašlu na společenské konvence a připíchnu ji sichrhajckou nebo kancelářskou sponkou.

Zvědavého nicnetušícího čtenáře může napadnout: Kam se to ten matejcik v obleku a kravatě chystal? Tohoto čtenáře nebudu dlouho napínat. Měl jsem v úmyslu udělat dojem na jednoho nejmenovaného klienta desperate designu. Je to starší pán, nechává si dělat relativně složité a relativně podivné stránky. Chtěl jsem na něj zapůsobit svým šarmem, přemluvit ho k tomu, aby si nechal poradit, vnutit fíčury, které ani nepotřebuje, stránky na výbornou vychytat a tak podobně. Svůj zevnějšek, stejně tak jako verbální a mimoverbální projev, jsem na tuto šťastnou událost připravoval poměrně dlouhou dobu, takže jsem si byl téměř jist úspěchem.

Kdybych přišel v zaprasených montérkách a mluvil jak dlaždič, vyšlo by to nastejno. Ten chlapík si ze mě vůbec nic nedělal. Moje účinkování v celém případu bylo tedy dobré jen k tomu, že jsme poměrně výrazně s výrobou stránek pokročili.

Z toho plyne poučení, že jsem byl poměrně nasraný – nastrojím se jak šašek, a nakonec hovno z toho, žeano. Inu (pes) což.

Dnešek bohužel nemá žádnou pointu, takže na závěr jen pár drobností: ve 23:20 jede z hlavního nádraží vlak do Kladna, a tímto vlakem se právě vezu. Na okně je námraza, já do ní rýpu prstíčkem a velice se mi to líbí. Na hory pojedeme příští víkend a bude to fajn, fajnový. Měl bych ovšem do té doby stihnout alespoň jednu zkoušku.

No, a mám smíšené pocity. Jednak z té podivné session, jednak z mého života obecně. Session jsem tu rozebral dostatečně, život tu rozebírám průběžně. Takže jestli to někoho z vás zajímá, ví, kde hledat.