další zápisek o ničem, který mě zdržuje od toho nic, které dělám místo toho, abych dělal něco užitečnějšího
Chápu leccos.
Chápu, že se někomu líbí déšť, třeba letní bouřka, nebo když je tma a kapky bubnují na okna. Chápu i to, že se někomu líbí podzimní mlhy a plískanice, i když jsou spojeny s hnusnou lezavou zimou a bahnem všude. Taky chápu, že se někomu líbí, když je (decentně) pod mrakem. Jsou lidé, kteří prostě nemají rádi přímý sluneční svit.
Ale objasněte mi, komu a jak se sakra může líbit tohle?
Za pravého poledne je z oblohy jednolitá 50% šeď. Stíny neexistují. "Je světlo", to ano, ale pouze ve smyslu, že je vidět na cestu. Všechno je takové prázdné, jednolité. Jako kdyby žádné světlo nikdy neexistovalo. Pro mě tahle "barva" symbolizuje nic.
Snažím se na tom nepočasí najít něco pěkného, ale zatím se nedaří.
Do ničeho se mi nechce. Jen ležet, dokud to nepřejde.
Ještěže už je tma.