em tečka pé tečka

Tento zápisek bude o jídle. Mimo jiné tedy. Ale jídla v něm bude hodně.

Prvním chodem je vynikající středně propečený steak na bramborách, s cibulí a chilli a argentinskou klobásou, a k tomu batáty v zeleninové zálivce. A pak samozřejmě horké ostružiny (přesněji šest horkých ostružin) a domácí chléb s bylinkovým máslem. No řekněte, není to lahůdka? Je!

Také proto jsem si to dal ve čtvrtek k večeři. V nekuřácké restauraci U Pekelného zvonu. Kde jsem byl s lik, abych jí předvedl, jak umím jíst.

Myslím, že mi to šlo docela obstojně.

Kromě toho jsme si tedy i povídali, hlavně o zdravé výživě a vymývání mozků (což samozřejmě může souviset, ale my jsme to řešili zvlášť). A o nekuřáckých restauracích.

Inu, to máte tak. Máte rádi thajské jídlo? Ne? Ale máte, jen se nedělejte. (to, že jste ho nikdy neměli, není výmluva. já jsem ho taky nikdy neměl) A máte rádi cigaretový kouř? Že ne? No samozřejmě že nemáte. Možná sice kouříte, ale stejně nemáte rádi kouř. Kouř totiž nemá rád nikdo.

Chudák kouř. Uvědomujete si, jaké to má dopady na jeho psychiku? Nikdo s ním nechce kamarádit. Nikdo ho nechápe. Všichni mu jen nadávají, že smrdí. A on to přitom myslí tak dobře.

Už přemýšlel o sebevraždě. Bohužel však nemá žíly, které by si mohl podřezat. Tak si aspoň učesal patku.

Z toho ale přímo vyplývá, že na stránkách dokuřte.cz se nachází registr nekuřáckých restaurací. Nebo alespoň takových, kde je nekuřácká část. Žel, většina je jich navíc racionálních, makrobiotických nebo alespoň vegetariánských. A ještě větší většina je moc nóbl a tedy drahá. Jedna z mála, která není tolik nóbl (drahá), je právě thajská restaurace Lemon Leaf. Mají tam maso i nekuřáckou část, oddělenou, tedy alespoň podle toho registru.

Důvěřuj, ale prověřuj, říká se. Já se držím hlavně té druhé části. Takže jsem se vydal do Myslíkovy ulice (kdo byl Myslík?) prověřovat.

Restaurace tam byla a nekuřácká část v ní také, potud dobré. Co se týká toho "oddělená" ... no, jak bych to řekl. Žádný nekuřák by tam nebyl obtěžován pohledem na lidi s cigaretami. Kuřácká část byla totiž dobře schována za rohem.

Ale tak dejme tomu, třeba tam mají dobrou klimatizaci a ten vtip s tou čůrací půlkou bazénu by tady nefungoval.

Ale jak praví úplně jiný vtip, některé věci prostě neokecáš.

V kuřácké části seděl asi tak jeden člověk, nekouřil, místo toho jedl.

V nekuřácké části seděli tři číšníci a hulili jak fabriky.

"Hledáte něco?" otázala se mě servírka.

"Vy tu máte mít nekuřáckou část," odvětil jsem.

"No, to je tady," ukázala směrem k číšníkům, "akorát teďka tam jsou ti..."

"A ti tam normálně nebývají?"

"No, ti tam normálně nebývají, akorát teďka tam jsou..."

Pravý čas změnit lokál.

Další na našem jídelníčku je Chicken Roll, Hamburger a Ovocný sáček. A Pitbul.

To všechno jsem zakoupil v mekdonaldu. Čikenrol na Budějovické, hambáč a sáček a Pitbula v Táboře.

Někteří z vás se možná diví, co jsem tam dělal. Těm odpovídám, že jsem tam jedl. Kdyby vás zajímaly podrobnosti, tak máte štěstí, protože je hned napíšu.

Na Budějovické jsem přestupoval z autobusu 192 na metro. Cestoval jsem totiž na Háje, kde si mě (a Jáju a ještě někoho) vyzvedl Péťa Jaroš se svým úžasným autem, kterému nejdou otevírat levé zadní dveře. Jmenovaným autem nás pak odvezl do mekáče v Táboře.

Tam jsem si koupil Pitbula.

On na to Pitbul původně nevypadal. Vypadal spíš jako roztomilé kotě. Při bližším zkoumání se z něj navíc vyklubalo tamagoči. Ale byl to Pitbul, o tom nemohlo být sporu.

S Pitbulem jsem obdržel Happy Meal, ve kterém byl hamburgr, sáček s kousky jablek a hroznového vína, pomerančový džus a několik ubrousků. Původně jsem to chtěl nabídnout Pitbulovi, ale nechtěl. Tak jsem to snědl sám. (nic moc teda. bych mu to příště asi spíš radši přenechal.)

Možná si kladete otázku, proč nás Péťa Jaroš vozil do Tábora do mekáče. Bylo to proto, že Jája měla hlad, a navíc to bylo při cestě. Při cestě do budějckého tesca.

Tam jsme nakoupili nějaké víno (Péťa si koupil kvalitní jihoafrické červené, já sockoidní maďarské bílé (muškátové. to samé, které jsme pili na cvvz (akce, o které mám rozepsaný zápisek))) a pár dalších drobností. A poněvadž už to nebylo moc daleko, vydali jsme se na návštěvu do Českého Krumlova za larynkou.

A když už jsme tam byli, zajeli jsme si ještě na výlet do Větřní. Z toho jsme ale nic moc neměli, protože už byla tma.

Larynka nás uvítala s otevřenou náručí a rovnou nás pozvala k večeři! No není to skvělé? Není vona úžasná? No je!

K večeři byla zelňačka. Dobrá zelňačka. A to je co říct, když já, coby někdo, kdo zelňačku normálně nejí, o nějaké řeknu, že je dobrá. Tak tahle byla. Druhý chod bylo kuře na paprice a knedlíky. To už tak dobré nebylo (bylo to sice dobré, ale ne tak dobré). Ale tak. Co čekat od jídla, ke kterému se vám hostitelka pokouší podstrčit studené knedlíky.

Mimochodem, mezi námi děvčaty, při této večeři jsem byl velmi zmaten, protože do sebe rýpali larynka a Markétka a Péťa z Nestíháme (který budiž od nynějška nazýván Suzy) a Honza z Nestíháme, a šlo jim to rýpání tak dobře, že jsem ani nedostal příležitost se zapojit. Já, chronický rýpal.

Pak se šlo na nějaký koncert. Tam žádné jídlo nebylo, ale zato tam zpívala Bedla a hrál jí k tomu Vrba, a pak vystoupilo dokonce agroduo. Ona teda laduš potom říkala, že ve srovnání s pátečním koncertem nic moc, ale mně se to líbilo, protože jsem na pátečním koncertě nebyl.

Pitbula jsem nechal ležet na stole, aby se zabavil sám. Urazil se a někam zmizel. Takže jsem bez Pitbula.

No a protože co v hospodě bez Pitbula (ani barmanovi se to nelíbilo, jakmile zjistil, že tam Pitbul není, vyhlásil poslední objednávku a pak nás vyhnal na mráz), zamířili jsme k nočnímu okýnku pro jídlo. Dal jsem si steak, tentokrát dobře propečený a vepřový, a k němu krokety. Ňam.

Pak jsme se ještě stavili v Hororu, ale jak říkám, co v hospodě bez Pitbula. Ani jsme se tedy moc nezdrželi, jenom asi na pět her Bangu a sto písniček a jedno prohlédnutí obrázků, které kreslila barmanka, a šli jsme hned domů spát. (k pití jsem měl becherovku se zázvorovou limonádou. a je to dobré.)

Před spaním jsem ještě Markétce a larynce pověděl pohádku o zakletém lýkožroutovi a potom jsem se už jen třásl zimou. Buďto stárnu, nebo stárne můj spacák a jeho izolační schopnosti. Nebo obojí. Stárnutí sebe ovšem řešit nemůžu, zatímco izolační schopnosti spacáku ano. Hned jsem dal vědět mamince, že k vánocům chci nový maličký a přitom teplý spacák. (no jo, za měsíc jsou vánoce, hrůza, co?)

K snídani jsme měli hromadu gumových rohlíků a hromadu relativně čerstvých housek, a k tomu všemožné věci jako třeba šunka, salám a sýr. Jo a taky perník. Bylo to dobré a bylo toho hodně.

Pak se kreslili zubři (tedy ne že by se kreslili sami, to my jsme je kreslili), ale moje kreace moc úspěchů nesklidila, takže to tu radši nebudu rozmazávat.

Nu, a jelikož jsme už tak strávili v Krumlově hromadu času, naskládali jsme se do auta, rozloučili se se skvělou hostitelkou larynkou a vydali se zpátky k budějckému tescu. Nevím už přesně proč.

Vím ale, že Markétka byla nějaká hyperaktivní a vytáhla mě, ať se s ní jdu rozpohybovat. A že si dáme závody ve slalomu s vozíky.

Pochopitelně jsem s přehledem vyhrál. Mám totiž v této disciplině slušný trénink z jedné takové velmi divoké noci v Kladně. Ale to je, jak říkají staří norové, uppsa hum ikke.

Když už byla Markétka příliš udýchaná, naskládali jsme se zpátky do auta a zamířili ku Praze. Tam jsem si z kufru vybral svoje věci a Péťovo jihoafrické víno (na oplátku jsem mu tam nechal svoje maďarské) a vydal se na Barrandov.

Až do časných ranních hodin jsem pak pracoval a jinak se vyžíval u zapnutého počítače. Když jsem skončil, vydal jsem se do kuchyně a tam snědl část iščina výborného chilli con carne a krajíc chleba. A o několik časných ranních hodin později jsem vstal, abych stihl od půl osmé písemku v Trojance.

Co na tom, že byla od čtvrt v Břehovce!

Měl jsem velikou rezervu a podezřele dobrou náladu, protože se začalo dělat pěkné počasí. Půlku rezervy jsem spotřeboval na snídani (houstičky z pekárny ve Václavské pasáži a čaj z automatu ve škole), druhou půlku na zděšené zjištění, že do Trojanky nějak nikdo nechodí, a na přesun do Břehovky.

Dorazil jsem o sedm minut pozdě a byl jsem v hrozném šoku, protože jednak jsem v té době ještě netušil, že to je od čtvrt, a druhak, když jsem za pozdní příchod dostal vynadáno, myslel jsem si, že moje zpoždění bylo mnohem větší.

Takže jsem potom nespočítal bázi průniku dvou podprostorů. Ovšem to spíš bylo kvůli nějaké zatím blíže nezjištěné numerické chybě. Zbytek bych snad mohl mít i dobře.

V práci jsem se objevil už v devět, čímž jsem všechny šokoval. Oni se tedy šokovali i navzájem mezi sebou, protože už v deset jsme byli v plném počtu a nikomu to nešlo do hlavy.

Venku bylo stále krásněji.

Když jsme se vydali na oběd, obloha se zatáhla a začalo sněžit.

Dal jsem si smažený obalovaný květák s brambory a tatarkou. Bylo to poměrně hnusný. V restauracích třetí cenové květák prostě neumějí.

Když jsme se vydali zpět do firmy, hustě sněžilo a foukal silný vítr.

Jakmile jsme zasedli k počítačům, sněžit přestalo a obloha se vyjasnila.

Takže asi tolik. To, jak jsem přišel domů a zaplatil nájem a rozebral utčin notebook a nenašel v něm baterku, už není zajímavé a ani se k tomu nevztahuje žádné jídlo.