em tečka pé tečka

Bylo nebylo, před dávnými časy a za devaterem hor a devaterem řek stál hluboký smrkový les. A v tom lese žil ... lýkožrout! Nebyl to ale obyčejný lýkožrout, ani ten les nebyl obyčejný les. Oba dva byli kouzelní. Les byl očarovaný tak, aby měl stále dost lýka a uživil všechny lýkožrouty. A lýkožrout se každou noc po západu slunce změnil v krásnou princeznu a tančil(a) celou noc po lese. S prvním kohoutím zakokrháním se princezna změnila zase v lýkožrouta a ten pak celý den žral lýko.

Jak už to tak bývá, tenhle les tam nestál jen tak. Stál v království. Tomu království vládl starý král se starou královnou, a jak se to tak (nejen) v pohádkách občas stává, neměli žádné děti. Po příčinách pátrat raději nebudeme, mohli bychom se královských manželích dozvědět i něco, co bychom rozhodně vědět nechtěli. Zůstaneme u toho, že prostě potomstvo nebylo. A to je pro království docela problém. No jak by to dopadlo, kdyby král zemřel bez následníka? Špatně, milé děti, špatně. Zavládl by zmatek, šlechta by se začala prát o majetek a území, do toho by se jistě našlo tak dvacet zaručených královských levobočků, takto právoplatných následníků, začala by se vytahovat stará špína a kostlivci ze skříní, k tomu by se pak mohl přimotat nějaký černokněžník a ty kostlivce oživit, a když by to už vypadalo, že to dobře dopadne, ze tří stran by do království vtrhly armády tří jeho sousedů.

Naštěstí nebyl král úplně hloupý, a protože dobře znal pohádky, věděl, že v lesích žijí hodné staré babky kořenářky, které si vědí rady s lecčím. Svolal si tedy své služebníky a po dvojicích je poslal do všech lesů, co jich v království bylo, aby mu nějakou babku kořenářku našli a zeptali se jí na radu.

Tak se stalo, že dva takoví mladí lokajové přišli do našeho kouzelného lesa. Chodili po lese celý den, ale žádnou babku kořenářku nenašli. (byla totiž dobře schovaná) Když už si říkali, že se asi vrátí s nepořízenou, zapadlo slunce a lýkožrout se proměnil v princeznu. A zrovna vedle těch dvou lokajů.

Ti jakmile princeznu spatřili, na první pohled se do ní zamilovali. Oba. "Já ji miluju..." zasněně vydechl první. "Ne, já ji miluju," zakřičel na něj druhý, a začali se hádat. Princezna samozřejmě nečekala jak to dopadne a odtančila do hloubi lesa. A jak říká staré přísloví, "sejde z očí, sejde z mysli," oba lokajové na svou lásku rázem zapomněli. Sebrali se, nasedli na koně a vrátili se na večeři do královského zámku.

Tam samozřejmě poctivě nahlásili, co viděli. Jak to král uslyšel, napadla ho úplně nová myšlenka. "Když se mi takhle po království potuluje bezprizorní princezna, tak já ji adoptuji! Pak si vezme sousedního prince, království dostane věnem, síly se spojí, obchod bude vzkvétat, nikdo si na nás netroufne..." A hned na druhý den vyslal do lesa vojsko. Ať pročesají les, princeznu najdou a přivedou.

Inu, vojáci přišli do lesa a česali a česali, až se jim z hřebenů kouřilo, ale žádnou princeznu nemohli najít. Jak by taky mohli, když byla proměněná v lýkožrouta! Když se schylovalo k večeru, rozbili tábor, na jeho místě založili svůj vlastní, postavili hlídky a šli spát. Kromě těch, co byli na hlídce.

A na jednoho z nich se podíváme blíž. Byl to takový mladý vojáček, říkejme mu třeba Jakub, ještě mu teklo mlíko po bradě (po večeři se totiž špatně umyl) a na hlídce byl poprvé. Takže tak nějak ani nevěděl, co očekávat. Což bylo dobře, protože kdyby to byl býval věděl, bylo by ho to, co se nakonec doopravdy stalo, asi docela šokovalo.

Totiž, abyste rozuměli, princeznu při typické hlídce u vojenského tábora nepotkáte. A právě princeznu náš vojáček potkal. Tu, co byla vlastně lýkožrout. To se ví, že vojáček koukal jako to telátko na ta nová vrátka. Princezna ani tentokrát na nic nečekala a odtančila do hloubi lesa, jenže milý vojáček už vůbec na nic nečekal a rozběhl se za ní. A jelikož princezna tančila, zatímco vojáček běžel, netrvalo ani minutu a vojáček princeznu dohnal.

To ovšem ještě netušil, do čeho jde. Princezna ho popadla a začala tančit s ním. A tančili a tančili a kdyby nevysvitlo slunce, tančili by tam dodnes. Slunce naštěstí vysvitlo, princezna se proměnila v lýkožrouta, vojáček zakopl a upadl. Pak se zvedl a svižným krokem se vydal k táboru, aby stihl ranní nástup. Z noční příhody si nic nedělal, pomyslel si, že se asi večer strašně opil (a proto že se mu tak točí hlava) a všechno se mu to jen zdálo.

Přes den vojáci zase pročesávali les a večer zase postavili hlídky, a náš vojáček byl opět na hlídce. Opět se mu zjevila princezna, opět ji chytil a celou noc s ní tančil, ale teď už mu to začalo být divné, protože si uvědomil, že nic nepil. A navíc mu došlo, že to je ta princezna, kterou všichni hledají! (ano, byl trošku pomalejší) Chtěl se jí zeptat, co to má znamenat a jak se jmenuje a vůbec, ale princezna mu neodpověděla, jen se smála. A navíc zase vyšlo slunce a zase se změnila v lýkožrouta. Vojáčka, toho času už nutně zblblého, to ani nerozhodilo a plavně pokračoval tanečním krokem zpátky ke svému oddílu.

A těšil se na večer na hlídku, s tím, že tentokrát tomu snad konečně přijde na kloub. A ono co si budeme povídat, tanec s krásnou princeznou mu taky nebyl úplně proti mysli.

Jenže večer ho velitel poslal spát, protože hlídkovat tři dny po sobě se nesmí. To by taky mohl na hlídce usnout a kdo ví jak by to potom dopadlo. Vojáček se sice vyplížil ze stanu s tím, že i když na hlídce není, půjde do lesa za princeznou, ale pozapomněl na to, že už dva dny a dvě noci nespal (však jsem říkal, že byl trochu pomalejší), a cestou usnul.

Jak tak spal, přišel k němu sen. A v tom snu na něho promluvila princezna. Sice jí nerozuměl, ale i kdyby rozuměl, bylo by mu to jedno. Princezna totiž v tom snu vystupovala v podobě princezny i lýkožrouta současně (to normálně samozřejmě nejde, ale ve snu docela v klidu). A to už bylo na milého vojáčka moc. Probudil se vyděšený a zbrocený potem, odplížil se zpátky do stanu, z onuce si umotal provizorního plyšového medvídka, schoulil se na posteli, hlavu si schoval pod polštář a až do rána se neodvážil vystrčit nos.

Když slunce vyšlo a trubač zatroubil budíček, ukázalo se, že ráno moudřejší večera. Vojáček se trochu prospal (spánková deprivace je svině, žeano), trochu si to srovnal v hlavě, a už už se to chystal nahlásit, když tu náhle (!!) generál zavelel sbalit tábor a odebrat se domů do kasáren. Když prý za tři dny usilovného pročesávání nic nenašli, tak nemá smysl, aby se poflakovali po lese, ještě by toho nějaký lstivý nepřítel mohl využít.

Náš milý vojáček si ale řekl, že to by v tom byl čert, aby tomu nepřišel na kloub. Vzal si týden volna a vrátil se do lesa. A jen co se ocitl mezi stromy, koho nevidí? Princeznu! Na tom tedy není nic zajímavého, bylo to ještě ve dne a princezna byla proměněná v lýkožrouta, takže ji pochopitelně vidět nemohl. Zajímavější ale je, koho uviděl. Babku kořenářku!

Babka kořenářka si totiž pomyslela, že když vojáci odtáhli, tak je vzduch čistý, vylezla ze své skrýše a vydala se sbírat kořínky.

Vojáček okamžitě poznal, že to je babka kořenářka, přiskočil k ní a nabídl se, že jí pomůže. Babka kořenářka se ho nejdříve notně lekla, ale když viděla, jak ochotně se nabízí, pomyslela si, že má dobré srdce, a jeho nabídku přijala. Do večera pak spolu sbírali kořínky a povídali si. Vojáček se dozvěděl, že babka kořenářka se do lesa přistěhovala už jako malá holčička kořenářka, a v té době že už byl ten les začarovaný. Její prababička, taky babka kořenářka, prý pamatovala, že za jejích mladých let ten les začaroval nějaký zlý černokněžník a princeznu v něm uvěznil. Ale proč, to nevěděla. Taky už byla stará a paměť jí nesloužila (a často si vymýšlela, například měla utkvělou představu, že se narodila jako ropucha a teprve polibek od krásného prince ji proměnil v ženu (k čemuž nejspíš nikdy nedošlo, co si babka kořenářka pamatovala, její prababička byla odjakživa dojakmrtva, budiž jí země lehká, hrozná ropucha)).

Jakmile se začalo stmívat, vzal vojáček babku kořenářku i s nůší plnou kořínků na ramena a vydal se do její chýše. Babka kořenářka mu pak připravila pár kořínků k večeři a výborný houbový čaj. A nezůstalo u jednoho šálku. Netrvalo dlouho a oba viděli lýkožrouty úplně všude. Když se babka kořenářka asi posedmé zvedla z podlahy, která jí vždy zákeřně uhnula pod nohama, poradila vojáčkovi, aby tu princeznu chytil, ale pořádně, a zeptal se jí. Vždyť kdo má podstatu toho jejího prokletí vědět lépe než ona sama. A vojáček, kterým roj světélkujících lýkožroutů smýkal z jedné strany světničky na druhou, na to pravil: „A víš co, babo? Já tu princeznu vysvobodím! Chytím, vysvobodím, pojmu za ženu a budeme žít šťastně až dokud ten čaj nedojde.“ V tu chvíli ho roj lýkožroutů upustil na podlahu, i babka se přestala snažit postavit, a oba usnuli a spali až do rána.

Když se vojáček probudil, stálo už sluníčko vysoko na obloze a svítilo, seč mu paprsky stačily. Babka kořenářka oproti tomu ležela hluboko pod stolem a hlasitě chrápala, a princezna v podobě lýkožrouta hlasitě chroupala lýko nedalekého smrku. Bohužel ne dost hlasitě na to, aby to vojáček uslyšel. To ale vůbec nevadilo. Vojáček si totiž vzpomněl na radu babky kořenářky, aby princeznu pořádně chytil. A protože jeho tatínek byl lesníkem, věděl toho vojáček o chytání lýkožroutů docela dost. V kredenci našel velký hrnec, namíchal v něm vodu s cukrem, do toho přidal pár kapek z lahvičky nadepsané „odvar ze smrkového lýka“, která byla na polici nad kamny (ve skutečnosti to žádný odvar ze smrkového lýka nebyl, byla to tajná ingredience do houbového čaje. babka kořenářka to tak nadepsala schválně – no řekněte, kdybyste doma měli tajnou ingredienci do houbového čaje, nadepsali byste ji „tajná ingredience do houbového čaje“? aby to v každém probudilo zvědavost? nenadepsali, tak vidíte) a hrnec přikryl velkým struhadlem. Lapač hmyzu byl na světě.

Vojáček ho vzal a odnesl na paseku, tam, kde sluníčko svítilo nejvíc, vrátil se do chýše a čekal. Když se začalo stmívat, přinesl hrnec z paseky a postavil ho na stůl ve světnici.

V hrnci plaval veliký lýkožrout. A jakmile slunce zapadlo úplně, proměnil se v princeznu.

V tom okamžiku se ukázalo, že černokněžník, který byl za prokletí údajně zodpovědný, špatně promyslel všechny varianty. Princezna totiž při proměně zůstala v hrnci.

Což mělo pochopitelné následky. Hrnec se roztáhl do všech stran, princezna v něm zůstala zaseknutá, a když se pokusila vyprostit, postrouhala se o struhadlo.

Vojáček a babka kořenářka společnými silami princeznu vyprostili, ona se jim vysmekla a pokusila se odtančit do lesa, ale jak byla ještě celá rozlámaná z pobytu v hrnci, zapletly se jí nohy do sebe, zakopla, praštila se do hlavy o hranu stolu a upadla do bezvědomí. Vojáček ji zvedl a položil na postel. Babka kořenářka jí pak přiložila studený obklad na čelo a jemně ji profackovala. Po chvilce se princezna probrala a pokusila se vstát.

„Jen klidně lež, děvenko, potřebuješ si odpočinout,“ okřikla ji babka kořenářka podezřele rázným hlasem. Princezna si raději opět lehla.

Vojáček si klekl k posteli, vzal princeznu za ruku a zeptal se: „Kdo jsi?“ Princezna neodpověděla. „No tak, řekni mi to,“ naléhal vojáček, „chci tě vysvobodit, ale nevím jak.“ Ale princezna zase neřekla ani slovo. „Neumíš snad mluvit?“ pomalu ztrácel trpělivost vojáček. „To teda neumím,“ drze odvětila princezna.

„Je to marné, babo,“ obrátil se vojáček na babku kořenářku, „ona neumí mluvit.“

Pak mu pomaloučku došlo, že je něco v nepořádku.

Vrátil se tedy k princezně a pokračoval v přemlouvání. Po půl hodině už to princezna nevydržela s nervama a pravila: „dobře, dobře, tak já ti to teda řeknu, hlavně už mlč.“ Vojáček zmlkl a princezna pokračovala: „Když to teda tak moc toužíš vědět, zaklel mě jeden zlý černokněžník, protože jsem si ho nechtěla vzít za muže. A vysvobodí mě jedině polibek z čisté lásky.“

„To je jednoduché,“ zaradoval se vojáček, „vždyť tě miluju já.“ Sklonil se k princezně a políbil ji.

Nestalo se nic.

Zkusil to tedy ještě jednou, a pak ještě jednou. Pak ho to začalo bavit a zkoušel to další dvě hodiny. Ale stejně se nic nestalo. Vojáčka napadlo, že možná není ten efekt vidět hned, přilehl si k princezně a usnul.

Když ráno vyšlo slunce, princezna se proměnila v lýkožrouta, lýkožrout vojáčka bolestivě kousl do ucha a odletěl žrát lýko na druhý konec lesa. Vojáček se probral, uvědomil si, co se stalo, a tuze se podivil. Vždyť přece princeznu líbal z čisté lásky, a přitom prokletí nezlomil, není to divné?

Pak si uvědomil, že ta jeho láska vlastně není tak čistá. Že to vlastně není úplně láska, spíš jenom zamilování. Nebo ani ne tak zamilování jako poblouznění ... ále, proč to nepřiznat: žádná láska, jenom chtíč! Princezna byla tuze pěkná, dobře rostlá, zkrátka krev a mlíko. Není divu, že vojáček ten polibek zkoušel tolikrát (spíš je divu, že nezkoušel jiné postupy. ale to asi nemohl, jsme koneckonců pořád v pohádce).

Když si náš vojáček tohle všechno uvědomil, řekl si „ale co,“ poděkoval babce kořenářce za pohoštění, vrátil se do své rodné vísky a vzal si za ženu sousedovic Lidunku, která byla ... ehm, taky dobře rostlá.

A pricezna? Inu, jestli ten les nepokáceli, proměňuje se tam v lýkožrouta dodnes.

A zazvonil zvonec a pohádky je konec. Dobrou noc, děti.