em tečka pé tečka

Za mlhou tak hnusnou, že je mi z ní téměř na blití, je kopec Barrandov. A na tom kopci seděl matějčík a fňukal. Nejraději by si nafackoval, ale místo toho fňukal. A fňukal a fňukal. A fňukal a fňukal a fňukal, a jestli si nepodřezal žíly (nebo neusnul, pro samé fňukání totiž málo spal), fňuká tam dodnes.

O něco níže pod tou mlhou stojí starobylá a tajemná Jaderná fakulta, která byla příčinou matějčíkova fňukání. Matějčík totiž ... ehm ... není studijní typ. Ale tak jednoduché to není. Naopak, je to komplikovaný příběh plný hrdinských činů, úkladů, starobylé a tajemné moudrosti a v neposlední řadě smutku, deprese a ... patek. A dalších emověcí.

Asi takhle: chodil jsem poctivě půl roku do školy, teprve před vánoci jsem se začal dostávat do skluzu (úkoly ze Základů Fyzikálních Měření? dlužím je už dva měsíce? ale jistě?) a po novém roce se do něj dostal definitivně (písemky druhého a třetího ledna, o kterých jsem neměl ani tušení? ale jistě?). A jak se jeden dostane do skluzu, netrvá dlouho a sklouzne až do průseru.

Mám totiž takový problém. Emoproblém, chtělo by se říci. Když něco nestihnu, a dodělávám to po termínu, tak už je mi hrozně trapné to dohánět. Chodit za těmi lidmi, že jim nesu něco, co jsem jim měl přinést nejpozději před týdnem, nebo se omlouvat, že jsem se o písemce dozvěděl až týden po. Mám z toho deprese a pláču. V koutě. Takže nikam nejdu. A zpoždění je větší a větší, a čím větší zpoždění, tím větší deprese, tím víc slz a tím hlubší řezné rány.

Nakonec se nějak seberu, obvážu si ruce, aby to nevypadalo tak strašně, opravím si od slz rozmazané oční stíny a za těmi lidmi se vypravím. Jenže to už většinou bývá pozdě, a i když se mi úspěšně povede to s těmi lidmi vyjednat, nemám šanci to stihnout vyjednat se všemi.

Navíc mám taky deprese a pláču, když musím napsat e-mail. Takže si pak napláču do klávesnice a stejně nemůžu psát. (dobrá výmluva, ne?)

Jo a navíc, aby ten problém byl správně emo, nemůžu se tomu vyhnout! Protože dokud nejsem ve skluzu, mám pocit, že je na všechno času dost. Pak nastane skluz, zpoždění a deprese. Je to nevyhnutelné – něco jako příliv a odliv, daňové přiznání nebo uklouznutí po slupce od banánu.

No, takže jsem se včera dlouho do noci učil ... učil. Řekněme. Včera mi totiž to učení vůbec ale ani trošku nešlo. Pročítal jsem si skripta Lineární algebra a geometrie, smál se vtipným důkazům (myslíte, že důkazy jsou nuda? ani v nejmenším. bývají napínavé. a některé z nich jsou velmi legrační. zejména ty, kde se k důkazu nějakého tvrzení použije něco, co s tím tvrzením nijak nesouvisí), ale čím víc jsem se snažil učit, tím větší jsem měl problém se soustředit. Padla na mě hrozná únava, ač jsem spal do dvanácti a celý den nic nedělal. Možná právě proto.

Před druhou hodinou ranní jsem se rozhodl, že tímto způsobem se nic nenaučím (a ano, zašlo to dokonce tak daleko, že jsem se mnohokrát donutil se k učení vrátit. nevzdával jsem to bez boje), vyhlásil, že se zajdu omluvit a pokusím se přihlásit na další termín. Pokud další termín nebude, pak školy zanechám.

Což by pro mě mělo nezanedbatelné výhody. Jmenovitě, školné na jaderné škole je 29 tisíc českých za semestr, což je na státní školu docela hodně. Holt je to škola jaderná a má reaktor. A reaktory jsou drahé.

Po druhé hodině ranní jsem si nastavil budíka na půl osmou. Což dokazuje, že všechna rozhodnutí po druhé hodině ranní jsou špatná – nějak mi nedošlo, že i kdybych vstal opravdu v půl osmé, do školy to do osmi nestihnu. A pan vyučující nemá rád pozdní příchody.

Inu, co se dá dělati. Zvažoval jsem, že tam vůbec nepůjdu, tím pádem kvůli zmíněnému emoproblému nepřijdu na zkoušku už nikdy a bude zaděláno. Pak mi došlo, že bych si tím nepomohl, poněvadž tuhle zkoušku striktně vzato nepotřebuji.

Ale pořád zůstávala otevřená otázka mechaniky, tedy předmětu Mechanika, ze kterého (díky zmeškané písemce) nemám ani zápočet.

I řekl jsem si: co já se s tím budu otravovat. Prostě do té školy přestanu chodit a bude.

A tu náhle mě osvítil duch Sádla a dal mi myšlenku. Vlastně spíš takový ohavný trik. Který se mi zpočátku vůbec nelíbil, ale ničemu to nepomohlo, fungoval i tak. Sledujte: Nepodaří-li se mi získat zápočet z Mechaniky, zanechám studia.

To zní celkem neškodně, ne? Ale není. Je to nechutný psychologický trik. Lze to totiž ekvivalentně (za určitých podmínek) formulovat takto: "Než zanechám studia, udělám vše proto, abych ho zanechat nemusel."

Což už zní hůř.

Navíc to má zajímavé důsledky. Například ten, že když se půjdu zeptat na zápočet z Mechaniky, nemám co ztratit. Buďto ještě bude možné ho získat (vyhrál jsem), a nebo ne a pak bez obav zanechám studia (taky jsem vyhrál, a navíc mi může být jedno, že jsem se ztrapnil, protože toho člověka už nikdy neuvidím). Taková klička okolo emoproblému. Zrada, mezera v definici.

Pak zkuste říci, že formální důkazy nejsou zajímavé.

S novou nadějí ... no, dobře, s trochou vůle vzdorovat depresivnímu osudu ... jsem vyrazil do mlhy. Na půdě fakulty jsem stanul zhruba ve třičtvrtě na devět, a ač se mi pranic nechtělo, odvážně jsem zamířil do učebny 209 (což dokazuje, že nějakou sílu vůle ještě mám. a že když už jsem v pohybu, dokážu v něm setrvat). Pan vyučující nebyl mým pozdním příchodem příliš nadšen, ale umožnil mi zapsat se na další termín.

Na další termín!

Příští týden ve čtvrtek. Nevěřil jsem svým očím a uším. Nějak mě ani nenapadlo, že by to mohlo vyjít. (což dokazuje, že s trochou drzosti a odhodlání se mohou dít i zázraky)

Vydal jsem se hledat další vyučující, se kterými bych se na něčem mohl domluvit. Vůbec se mi do toho nechtělo, cítil jsem se vysílen, znechucen, osamělý, nepochopený, depresivní. Kdyby měli na jaderné škole kouty, do jednoho bych zaběhl a plakal. I tak jsem ale vydržel a odvážně vyhledával jednoho vyučujícího po druhém.

Žádného z nich jsem nezastihl. (což dokazuje, že nejsou blbí a když nemusí tak nevstávají) Takže teď budu muset napsat pár mailů, na což jsem velmi zvědav.

Ale tak co. Matematická logika je neúprosná, nemám co ztratit.

Fňuk, jdu si do ruky žiletkou vyřezat definici variety.