Už to tu dlouho nebylo. A už mi to chybělo.
Ale zdá se, že teď si toho užiju do sytosti.
Tento týden jsem měl být na horách. Ve Francii v Tignes. Žel, kamarádka, která to organizovala, se odebrala na jakousi konferenci a nedoorganizovala. Takže mi zůstal jakoby volný týden.
V sobotu jsem zašel na rande ... ehm, „rande“. S dotyčnou slečnou jsme šli na Matějskou.
Slečna je to milá. hezká, inteligentní, prostě skvělá partie, takže doufám, že to „rande“ nebylo poslední. Ale tak uvidíme.
Potud dobrý, chtělo by se říci, že vše při starém.
V neděli se mi ozvala utu, že prý když na ty hory nejedu, mohl bych na její ples. A že Lukáš tam jde taky. Nu, když jde Lukáš, mohl bych jít i já.
Jenže co na sebe? Slušné oblečení je sice pěkné, ale pobíhat celý den ve slušném se mi příliš nechtělo. Zvlášť když se poslední dobou masivně ochladilo. Další problém, kdyby se mi chtělo jít na áftrpárty, tak bych rozhodně nechtěl do hnusného zakouřeného klubu chodit ve skvělém obleku. Co s tím?
Utu mi sdělila, že se nemusím oblékat nijak extra slušně, že tam pustí každýho. Lukáš mi sdělil, že tam jde v manšestrákách a mikině.
Na ples jsme oba přišli v obyčejných kalhotách a obyčejných tričkách. Vypadalo to úžasně. Takhle jsem na plese opravdu ještě nebyl.
Dokonce jsem si i zatančil. S utumaminkou, která neuměla skoro vůbec, a s utu samotnou, která uměla zhruba tak jako já. Celkem příjemný zážitek, opravdu se musím přihlásit do nějakých tanečních, abych si to vše oživil.
Ples bych shrnul textem jedné písničky, kterou zpívá Doubravánek:
Vždy keď idú maturantky mestom
neviem od nich oči odtrhnúť
mám sto chutí nadväzovať známosť
hoci iba celkom povrchnú..
No. Ehm :e)
Mimochodem, informace pro nechci-uvést koho: před plesem jsme s Lukášem zašli do pizzérie nedaleko od té naší emopáteční. Pizza tam byla dobrá a prostředí příjemné (mimo jiné opravdu velká nekuřácká část, ahoj dodo), myslím, že by stálo za to tam příště zajít ve větším počtu.
Když jsme se vraceli z plesu, všiml jsem si na Smíchovském nádraží prodejny mobilů. Měli tam vystavené přesně takové pouzdro, jaké sháním, dokonce v několika vzorech a barvách. Ale ovšem.
Hned ráno jsem se v prodejně zastavil a jedno šedé pouzdro koupil. Je skvělé a snad mi dlouho vydrží. Ale to předbíhám.
Ještě v noci jsem se přihlásil na internet a přečetl si asi tisíc článků o windows API, na které mě navedl nejnovější článek Joela Spolského a odkazy z něj vedoucí.
Pak jsem se zapovídal s iší sestřenicí, která se tou dobou vrátila z hospody. Když jsme probrali všechny prasárny, na které jsme přišli (což bylo asi v pět ráno), svěřil jsem se, že jsem měl tento týden jet na ty hory a jak to neslavně dopadlo. „Tak pojeď s námi,“ navrhla iší sestřenice.
A bylo to tady.
V pět ráno vznikl plán (krycí jméno Blizzard, podle té zlé sněhové bouře, která smete všechno co jí stojí v cestě), v pět odpoledne už je všechno zařízeno a jsem na cestě.
Opět jsem si velmi vychutnal dynamické plánování. Ono totiž odjet na hory není jen tak. Potřebujete zimní oblečení a lyže. Tedy přísně vzato nepotřebujete, ale bez zimního oblečení a lyží nemá moc smysl na ty hory jezdit.
Jenže zimní oblečení mám v Kladně a lyže nemám vůbec.
To znamená odjet do Kladna, vyzvednout oblečení, vrátit se do Prahy, zajít do práce, nahlásit dovolenou na zbytek týdne, nalézt a navštívit půjčovnu lyží, a nakonec v 16:20 na Černém Mostě naskočit na autobus.
A další problém: všechno spodní prádlo mám špinavé! A vyprat ho rozhodně nestihnu.
Řešení? Nakoupit nové. Stejně ho potřebuju. V Kladně se stavím v tescu.
Takže v 5:30 spát, v 10:00 vstávat.
Tedy vstávat v 10:15 (jenom 15 minut navíc? wow, překvapuji sám sebe!), oholit, nasnídat, sbalit všechno nutné, co mám v Praze.
11:20 stojím na zastávce a čekám na tramvaj.
11:23 si vzpomínám, že rukavice zůstaly v bytečku. No co, doma jsou další.
11:47 v metru dostávám nápad – vždyť já toho zimního oblečení vlastně tolik nepotřebuji. Jenom kalhoty. Bunda, kterou mám na sobě, sice není zimní, ale když doplním dvě mikiny, izolační vlastnosti podstatně vzrostou. A shodou okolností dvě mikiny mám.
Pak by se teda hodily ještě ty rukavice a lyžařské brýle (které beztak potřebuji nové), ale jinak by se to tedy v duchu minimalismu dalo zvládnout.
Než jezdit do Kladna, rychlejší bude všechno nakoupit v Praze.
Přestupuji do metra směřujícího do Palladia (jednak jsem si ho velmi oblíbil, jednak ho mám při cestě do práce).
12:15 zjišťuji, že Pallazeus je stále ještě zavřený po jakémsi požáru, bombovém útoku, Božím hněvu nebo kýho čerta co to bylo za katastrofu. Obcházím prodejny sportovních potřeb v okolí. Všude už mají všechno vyprodáno, nebo staženo ve prospěch jarního zboží.
No co. Gigasport Černý Most to jistí. (to sice při cestě není, ale je to z práce celkem blízko)
13:00 oběd v mekdonaldu na čerňáku. S plným žaludkem se mi hned hledá lépe. Gigasport ale nevidět. No co, zkusím zalézt do Globusu, třeba tam taky něco bude.
13:07 cestou do Globusu si všímám cedule Gigasport 100m Tamtím Směrem.
Vracím globusácký vozíček tam, kde jsem ho našel (a že mi to chvíli trvalo, oni chytráci nějak nepočítali s tím, že si jeden nepřiveze vozík už zvenku, a tak uvnitř žádné vozíky k dispozici nejsou) a cestou zmíněným směrem sprostě kleju na motivy „který nesprávně dokončený potomek feny zplozený na lavici měl ten vyměšováním znečištěný nápad osouložit tu prodejnu do jiného místa a ještě takhle po vepřovém způsobu schovat šipku.“
Historce s Drapa Sportem, který je naproti Globusu („úplnou náhodou zrovna dneska máme inventuru“), raději nechám jen tuhle závorku.
14:00 odcházím z Gigasportu. Sympatická obchodní asistentka (jak se těmhle lidem česky říká? prodavači to nejsou, akorát pobíhají po obchodě a pomáhají lidem) mi našla skvělé kalhoty a ponožky, omluvila se, že brýle i rukavice jsou už stažené z prodeje (ale jistě?), doporučila Drapa Sport (ale jistě?) a vnutila mi papírek na zákaznickou kartičku (že tam vyplním adresu a mail a oni mi pak budou posílat slevy). Zbývají trenky, rukavice a brýle.
14:30 odcházím z Globusu, kde jsem pořídil trenky, pantofle a tkaničky. Zbývají rukavice a brýle.
Na mobilu vyhledávám „půjčovna lyží českomoravská“. Hned druhý výsledek je Harfa Sport – prodejna a půjčovna.
Žel, v prodejně probíhá tento týden inventura (ale jistě). Alespoň že půjčovna funguje.
14:35 si kupuji místenku, abych pak nemusel u autobusu plašit.
14:50 jsem v práci. Zadávám dovolenou, pročítám maily, prohlížím detailněji stránky půjčovny.
Půjčovné je přiměřených pár šupů, vratná záloha se šplhá do astronomických výšek. Budu se muset zastavit v bankomatu.
15:00 zjišťuji, že než použít tramvaj (z práce minuta cesty a dvě minuty jízdy), bude lepší k bankomatu dojít pěšky (sedm minut), a od bankomatu už pak dojít pěšky až do půjčovny (odhadem deset minut).
15:15 všechno hotovo, odcházím z práce.
15:29 mám vybráno a před nosem mi ujíždí tramvaj, která by mi cestu zkrátila na minutu. Čekám na další.
15:31 vidím v dálce ... no vlastně ne tak velké dálce. Vidím nedaleko tramvaj v opačném směru. Můj odhad byl chybný, pěšky je to tak pět minut. Kdybych nečekal, byl bych tam dřív než by tramvaj přijela. Ale tak, rozdíl tří minut už mě nezabije.
15:38 už si vybírám, co si půjčit, a
15:48 mám půjčeno. Půjčovné 600, vratná záloha 4000, ale jistě?
Pan půjčovník mi nabízí placení kartou, výlet k bankomatu byl tedy zbytečný.
Dál to ale jde jako po másle,
16:12 šťastně nastupuji do autobusu.
Je poloprázdný, místenka vůbec nebyla potřeba.
Stále nemám brýle a rukavice. Snad je budou mít na místě, jinak jsem celkem namydlenej.
Klasické připomínky k dynamickému plánování: To se takhle vymyslí plán, co nejdetailnější, rozpočítaný na čtvrthodiny, a pak, jak čas plyne, se nechá totálně rozložit a předělat na něco, co se tomu původnímu plánu vůbec nepodobá.
Skoro každý časový údaj v tom výčtu nahoře odpovídá větší či menší změně plánu, posunutí odhadů a jiným způsobům vnášení chaosu.
Ještěže nejedu s guano, ta by mě na místě uškrtila.
Takže se, mí drazí, mějte na těch Internetech pěkně, než vám je zakážou, a já se jdu oddávat zimním radovánkám.
Nestane-li se něco nepředvídatelného.
Což se samozřejmě stane.
Bude legrace.