em tečka pé tečka

Leze na mě jaro.

Což není celkem nic nového. Jaro na mě leze zhruba od loňského srpna. Teďka ale leze jaro na všechny, a je in si na to stěžovat. Tak si stěžuju.

Kdybych toho radši nějak ohavně zneužil, viď?

Někdy koncem ledna, tedy vlastně ještě před březnem, jsem si koupil úžasné kolečkové brusle. (Což jsem tu tak nějak letmo zmiňoval.) Tou dobou totiž bylo hezky, takže se jezdit dalo, a navíc jsem k tomu měl moc pěknou záminku.

Záminka se se mnou pak přestala bavit. Ale teď zase začala. Tak jako nevim no.

V průběhu března jsem si k bruslím dokoupil GPSku, jakože si budu měřit, kolik toho najezdím a jak rychle jezdím a vůbec to budu brát tak trochu vážněji. Tím začala celá legrace jménem openWIG (což tu nebudu rozmazávat, dokud to nebude v rozmazatelném stavu), a tou legrací začal můj techblog, který tímto slavnostně přidávám do odkazů a upozorňuju moje pravidelné čtenáře, že to skoro nikoho z nich nebude zajímat. A asi ani nikoho jiného.

A s ohledem na to, že březen byl už dávno, vezmu si na pomoc kalendář.

(pauza na otevření kalendáře)

Inu, první březnovou událostí je asi výlet s popeluší, Majkem Ef a jeho slečnou Sárou, který shodou okolností v kalendáři nemám. Protože byl naplánován dynamicky – tedy že mi Majk ve čtvrtek zavolal a v pátek se jelo. To bylo něco jako předposlední únorový víkend.

Jelo se do domu Majkovy maminky, který bylo potřeba v danou dobu pohlídat. Zlatým hřebem výletu byli dva velmi černí, velmi uslintaní, velmi chlupatí a v neposlední řadě velmi přerostlí psi. Novofoundlanďáci. To si představte, že se, nic zlého netuše, necháte kamarádem nahnat do domu ("rychle, nesmíme nechat otevřené dveře, jinak utečou" (ty dveře??)) ... a když se chystáte někam usednout a odložit zavazadla, vybatolí se odkudsi dva černí medvědi a oslintají vás od hlavy až k patě. (potom doporučuju zkontrolovat, jestli před domem nestojí modrá škodovka stopětadvacítka, protože do té se černých medvědů vejde šest)

No, tak přesně takhle to vypadalo, akorát po bližším zkoumání se ukázalo, že ti medvědi jsou psi.

Ale byla s nimi legrace. Třeba když jsme šli na vycházku k rybníku a akčnější pes se rozhodl, že se vykoupe. Marně Sára tahala za vodítko. Nejdřív to vypadalo, že ji pes stáhne s sebou, a když jsem přiskočil na pomoc, přestalo to psa bavit, z vodítka se vyvlíkl a hurá do vody.

Jak to vypadá, když se pes, který by mohl úspěšně předstírat černou ovci, po vylezení z vody oklepe, to si každý jistě představí.

Jo a v neděli jsme grilovali. Venku. Říkala navrátivší se Majkova maminka: "To jsme si loni libovali, že už v březnu grilujeme, a letos už grilujeme v únoru..."

No. Jak jsem zanechal školy, to jsem tu psal. Ale plesový týden jsem nezmiňoval. Tak tedy plesový týden. To bylo zhruba uprostřed března (toho kalendářního).

To jsem šel v pondělí na maturitní ples utčete a ve čtvrtek na matfyzácký ples.

Na utí maturiťák jsem šel s lukášem a oba jsme byli oblečení jako šupáci. No ... bylo to poprvé, kdy jsem byl na plese v tričku a kapsáčích. Ale nebyla to špatná zkušenost. Dokonce jsem si zatančil – s utumaminkou, která neuměla skoro vůbec (a prý jsem ji utancoval – já! no zjevně už má svoje léta), a pak s utu osobně, která uměla zhruba stejně jako já. (I když možná líp. Ale možná ne.)

Ve středu jsem byl velmi populární. Volala mi totiž popeluše, jestli náhodou nejsem v Praze a nemám volno a nechci zajít na pivo (řekl jsem že jasně), a hned vzápětí bláznivá, jestli nebudu ve čtvrtek náhodou v Praze a mít volno a jestli bych nešel na pivo (řekl jsem že jasně).

S popeluší jsem se setkal, ale místo na pivo jsme šli korálkovat. Což spočívalo v tom, že jsme se spolu s mými matfyzáckými kamarádkami nakvartýrovali k jedné z nich domů a navlékali korálky. Při tom jsem se naučil spoustu odborných výrazů, které už si nepamatuju, ale vesměs pocházely ze slovní zásoby opilého dlaždiče a označovaly různé druhy korálků.

Já jsem si z korálků vyrobil překrásný dvanáctistěn. Popeluše se ale na celou akci tvářila nějak podivně, načež se sebrala a odešla.

Nevyvázla ovšem na dlouho. Ve čtvrtek jsem se hodil do gala, zašel na pivo s oberlenou bláznivou a plynule pokračoval na matfyzácký ples. A potkal jsem tam hádejte koho? Špatně, Kačer Donald to nebyl. Máte ještě jeden pokus. Ano, teď už správně, byla to milá popelka. Její sestra totiž ples organisovala, a tak svou drahou sestřičku oblékla do sárí a poslala plesat. Cha!

Na plese matfyzáckém jsem si také zatančil, nějaké irské nebo skotské nebo čertvíjaké tance. Bylo to celkem zábavné a celkem vyčerpávající.

Každopandě jsem tím vyčerpal svojí kvótu na plesy asi tak tři roky dopředu. Ačkoliv možná spíš dozadu, protože jsem nikdy moc na plesy nechodil. Možná to teď začnu dohánět, protože mě plesání docela bavilo. Jenže to bych se fakt musel zapsat do nějakých tanečních kursů, protože moje současné schopnosti jsou poměrně chabé.

No, a takhle to šlo celej březen – od února až do dubna. Furt něco.

Po plesech následovaly dobrodružné hory. Tam jsem poprvé v životě jedl travnaté bramboráky. Tedy travnatý bramborák. Jeden. Se zpožděným účinkem – bramborák jsem snědl v devět večer, zničené vnímání času jsem začal pociťovat o půl jedné. Poznatek: nejezte travnaté bramboráky na noc. Nebo lépe: nejezte travnaté bramboráky.

(jsou celkem hnusné, mimochodem)

Po dobrodružných horách následoval ... oddech? To se mi příliš nezdá. Ah, jistě. Pak následovala potvořina oslava. Která tedy příliš zajímavá nebyla. A kromě potvořiny oslavy ještě hektické vyplňování a odevzdávání daňového přiznání a spřízněných dokumentů, protože to už byl konec kalendářního března.

Stejně jsem tam pak musel ještě jednou, a pak ještě jednou. Úřady jsou svině, dejte na má slova!

Předposlední kalendářně březnový večer byl vyhrazen kalbě. Tedy Kalbě.

Což byla naprosto úžasná akce. Tak úžasná, že o ní raději nebudu psát, protože to už by nebylo na zelenání závistí, to byste všichni, kdo jste tam nebyli, rovnou pukli. Takže by mi popukala většina čtenářů, což by sice bylo zajisté k popukání, ale příště by už neměl kdo zelenat (aoi).

Jenom naznačím: klub XT3 rezervovaný jen pro nás, skvělá hudba, poi show (neplést s aoi show. ani s aoi shonen), zlaté řetězy "Maxi King", MC matejcik, MC dodo a DJ sibka. Obrázek si neodpustím ...

A hned potom trafikaření. Setkání v dobré trafice s buňkou, potom sezení v dobré trafice s nechci-uvést jakými přáteli za účelem oslavy airových narozenin, někdy mezi tím (nebo potom) zběsilé hledání blíže neurčeného místa na Újezdě, kde měla být projekce klipu, ve kterém jsme dělali komparsisty, tahle věta už je nezdravě dlouhá, ale toho si nevšímejte, ono se to časem snad spraví, i když možná ne, co my víme, resp. co vy víte, protože já to samozřejmě vím nejlíp, když to píšu.

A hned potom Matrix. Který byl letos obzvláště zábavný, protože jsme ho došli. Jako čtvrtí!

A hned potom oslava narozenin Majka Ef. Také velmi zábavná, a hlavně samý kozy. Ale o tom psát opět nebudu, protože by to bylo na dlouho, a tohle už dost dlouhé je. A navíc tím březen končí. Co na tom, že se to konalo koncem dubna.

Tak tedy. Začátek a prostředek už by mi celkem šel, konec je tradičně slabší, ale tak. Tímto děkuji všem mým potenciálním múzám, z nichž mě sice žádná nepolíbila, ale jistě se všechny (vím o třech) velmi snažily a posílaly mi múzickou energii. Mají u mě lízátko. (ne dohromady, každá jedno)

A jinak se loučím. Jen na závěr kratičkou pohádku:

Před dávnými časy, za sedmero horami, žil byl jeden počítačový virus.

Což měl celkem blbé, protože nebyly počítače. Takže hned zase umřel.

A dobrou noc děti.