em tečka pé tečka

To si totiž jistá Lenka, kterou potkáváme na různých folkových koncertech, jednou nějak všimla, že mám v ruce altovou zobcovou flétnu. A protože jsme měli po akci společnou cestu (bydlí o dva baráky dál než já), tak jsme se zapovídali, a ona mi pověděla, jak hraje v nějakém flétnovém kvartetu, ale že toho času jsou jenom tři, protože tam mají altky nějakou vysokou úmrtnost. A jestli prý bych si nechtěl zahrát s nimi.

Inu znáte mě, celé dny se nudím doma a nevím co s volným časem (ironie odkapává a tvoří na podlaze malé loužičky. ona už to v téhle koncentraci asi není ani tak ironie, jako spíš sprostá lež), a navíc jsem pro každou špatnost. Slovo dalo slovo a dneska před pátou jsme se s Lenkou sešli ve vestibulu metra Jiřího z Poděbrad, odkud jsme měli jít do "zkušebny".

Byl mi představen napřed Zdeněk, sympatický mladý muž s bílou holí a ladícími černými brýlemi, a o něco později ještě Martin, výrazně méně sympatický a o poznání starší muž – bez bílé hole a černých brýlí, ale se zrakem prý ještě horším.

Což jsem se tedy dozvěděl až poté, co jsme všichni čtyři vystoupali po schodech do pátého patra domu ve staré vinohradské zástavbě. Já a Zdeněk v čele (i s bílou holí stoupal do schodů z nás nejrychleji), Lenka v závěsu, a daleko za námi, nebo spíš hluboko pod námi, Martin.

Kterému byt v posledním poschodí patří. No co už.

"Jo ještě .. Lenko, už jsi mu to říkala, o Zdeňkovi? Ne? No, tak já mu to řeknu," začal Martin. Začal jsem tušit zradu. "To už sis všimnul, že Zdeněk chodí s bílou holí, to má jenom na orientaci, on hodně špatně vidí, takže bude koukat do not hodně zblízka. Já teda bílou hůl nemám, ale měl jsem takovou ošklivou nehodu ... (dramatická pauza) ... jedno procento šance na přežití ..." další dramatická pauza a moje tušení zrady se zesiluje. Proč mi vykládá o nějaké nehodě? Co mně je do toho? Takhle nějak začínají svoje dojemné historky různí žebráci a podobné pochybné existence! Kam jsem se to sakra dostal? Uaa! "...no, ale poškodil se mi oční nerv, takže taky skoro nevidím. Tak proto potřebuju mít rozsvíceno. Tak se nediv." Takže jenom obsáhlé vysvětlení. Uff!

A ukázalo se, že je Martin celkem fajn. Taky trochu vyučuje (nejen) na zobcovou flétnu, upravuje písničky pro flétnový kvartet a tak podobně. Absolutní sluch teda určitě nemá ;e) ale to je spíš dobře, protože jinak by nás asi všechny brzo umlátil stojanem na noty.

Otevřít okno, vyvětrat, rozestavit stojany a noty. Martin: "Tak si zkusíme, jak nám to ladí. Zahrajeme všichni Cé." matějčík: "ee?" Aha, ukazuje se, že s altovou flétnou neumím noty, protože jsem naučený na sopránové. Rozehrávání jsem jakž takž zvládl, s opravdickými notami to bylo o něco dobrodružnější. Když mi ale Lenka přehrála melodii, už jsem se chytil a první (nejjednodušší) skladbu si zahrál s nimi.

"Tý jo, to ti to jde, na to, že to hraješ poprvé, fakt dobrý!" Obdivné výkřiky od všech zúčastněných? Prý mi to zatím jde ze všech jejich bývalých altistů nejlépe? Pro jistotu jsem se zeptal, jestli mají tento výstup nacvičený, aby mě přemluvili, abych s nimi zůstal. Prý nemají. Což buď znamená, že jsem fakt dobrej, nebo že to mají nacvičené do detailu.

Pak si (nebo "mi") zahráli ty složitější, to už po mně účast nechtěli. (a jedině dobře). Ale myslím, že to půjde, žádné extrémní zrady v těch notách nejsou. Pokud teda nepočítám to, že tam je každou chvíli symbol "deset taktů nehraj", a protože ty party jsou fakt hodně odlišné, tak si jeden musí těch deset taktů poctivě odpočítat. Ale ukázalo se, že v jejich současném repertoáru (italské renesanční skladby) je něco, co znám. Ze sboru! Simfonia senza parole. (ukázka třeba tady. akorát na sboru to pochopitelně byl jen voiceband, a tady zase jenom flétny)

Tak to jsem si s nimi taky zahrál, to mi šlo.

Inu. To, co hrají, se mi líbí, já jsem pro ně taky přijatelný. Takže mám přijít v pondělí za čtrnáct dní na další zkoušku.

Tak uvidíme.