em tečka pé tečka

Vezu se na vlně Londýnské elektřiny a jejich písně v tónině nože. (díky utu :e) )

kdybyste se ztráceli, tak text:

...pěkné, ne?

Doporučuji písničku pustit a poslouchat při čtení zbytku zápisku. Má nějakých 11 minut, což by mělo bohatě stačit. A může navodit tu správnou náladu.

(Akai) Inu.

Píšu zápisky dlouhé, zatímco všichni okolo už se naučili psát zápisky krátké. Bohužel se do krátkého zápisku nedá napasovat tolik informací. Řešením by bylo psát podobně jako jím – po málu, ale často. Zkusit se to může. Je tu ale riziko, že se to zvrhne v to, jak jím – hodně a často. Hlavní problém ale je v tom často. Ne každý den je co zapsat. A jak naznačeno vedle, patřím k těm, kteří události nechají týden uležet a nakonec o nich stejně nenapíšou. Navíc, pokud se do psaní nutím, vychází z toho takové paskvily, že ani já je nemůžu číst.

A vůbec, pamatujete na todo list ?

(mám pocit, že tenhle (ano, tenhle) zápisek už teď obsahuje rekordní počet odkazů. A bude hůř.)

Minulý pátek to nebyla ani vička, ani čočovička, byl oves. Tedy osla-vička. Relativně příjemná, ale málo se pilo. Takže nakonec to vlastně bylo docela divné. No nicméně většina přítomných úspěšně odmaturovala, a vo tom to celý je.

Ve středu jsem se po dlouhých a bolestných úvahách (bolestných zejména tím, jaké důsledky z nich mohly plynout) rozešel, čímž se přidávám k rozchodové vlně a symbolicky si prozpěvuji Volná jako pták od Steinových. Nálada však pořád zůstává spíš na tom ostří nože. Letím stále vpřed, protože kdybych se zastavil, tak spadnu někam hluboko a cestou si uříznu alespoň jednu končetinu. Případně kšandu.

Na tomto místě si povšimněme zvláštního efektu: čím více jsem nucen někomu něco dokazovat, tím méně tomu sám věřím a tím méně se mi do toho chce.

...když už jsme u těch štajnových, a svobody, která zbyde každýmu, kdo si všechno zničí, musím myslet na Diogéna, který neměl nic a bylo mu dobře. Možná že je ta svoboda nakonec lepší než všechno ostatní. Nebo taky ne.

S rozchodem souvisí spousta věcí, které jsem se dozvěděl a které tady psát nebudu. Snad jen, že náhody opravdu neexistují (ahoj skřítě :ep ).

V úterý jsem nešel na zkoušku z vyčíslitelnosti, na kterou jsem se nebyl schopen začít učit. Tohle pondělí jsem nešel na zkoušku z matematických struktur, protože jsem neměl čas se učit, odhlásil jsem se tedy a rozhodl se získaný čas věnovat učení algebry II, kterou mám dnes.

Hádejte co? Ještě neumím ani čárku.

Jsem nějaký apatický, je mi to úplně jedno. A to by setsakra nemělo. Tím spíš, že pokud se budu opravdu snažit, a navíc budu mít štěstí (které, jak známo, přeje připraveným), získám letos bakalářský titul. Teď se jen začít snažit.

Četl jsem poměrně psychotickou povídku, tedy spíš novelu, která mě přiměla k úvahám o tom, proč jsou některé věci příjemné a jak moc je těžké překonávat vlastní pudy a touhy. Dospěl jsem k závěru, že bych se to měl naučit. Jenže jak na to? Vždycky si řeknu "až zítra".

Přepsal jsem si todo list do svého skvělého linuxového telefonu (do kterého se mi stále nedaří nahrát cokoliv jiného než to, co tam bylo od výroby), ke každému úkolu přiřadil datum, a pak nic nesplnil. Skvěle mi to jde, což?

V pátek jsem po práci zamířil do jisté hospody na Palmovce, popovídal se šéfem od němců a kolegy o hrůzných projektech a ovládacím software pro družice, vypil nalačno dvě plzně a vyrazil do Kladna, kde se odehrávalo velké setkání s Míšou, navrátivší se z (také velké) Británie. Tam jsem (stále nalačno) vypil jeden budvar, spořádal porci hranolek a hamburgeru, vypil další budvar a pak ještě pět becherovek. A bylo mi dobře.

V sobotu ráno (kde "ráno" znamená "o půl třetí odpoledne") jsem se probudil. A bylo mi špatně.

Pro příště tedy (snad už definitivně) vím, že najíst se je třeba předem, jinak to není úplně optimální.

Jinak jsem ale strávil příjemný den ve společnosti maminky a spousty jídla :e)

A teď sedím u počítače, po probdělé části noci plné dobrodružství (minimálně jednoho), a přemýšlím, jestli je tenhle zápisek dlouhý nebo krátký.

Snad ještě moudro na závěr. Tedy, jestli to je moudro, to je vysoce diskutabilní. Rozhodně mě to napadlo (a já se neubránil), čili je to miniúvaha. Nevztahuje se ale k ničemu tady popsanému, a nejspíš z ní ani nic neplyne. Je to prostě jenom tak mimo.

Záležitost nových začátků, zelených luk a pík (a scratchů), od kterých se může začít znovu, když se něco nedaří. On totiž úplně nový začátek na nějaké takové zelené louce (s píkou zapíchnutou uprostřed pro lepší orientaci) jednoho sice zbaví věcí, které se opravdu posraly, ale spolu s tím i všech ostatních věcí. Například takových, které se neposraly, které jsou naopak v nejlepším pořádku, a kterých se jeden zbavovat nechce.

Při tom, jak se vezu na ostří nože, se držím předpokladu, že všechno se dá opravit za běhu. Pravda, někdy je jednodušší něco ze svého života vyhodit a pak se to snažit postavit znovu. Ale ono něco jenom tak vyhodit z života je netriviální. Většinou s tím jdou i věci, které vyhazovat nechcete.

...teď jenom doufám, že někdo přijde na konstruktivní způsob, jak to obrátit proti mně.